Carlo Gozzi (13. prosince 1720 Benátky – 4. dubna 1806 tamtéž) byl italský dramatik.

Pocházel z hraběcí rodiny. Jeho otec ale zchudl a proto musel Carlo přerušit studia a vstoupil do vojenské služby, kterou strávil v Dalmácii. Po návratu se věnoval divadlu. V roce 1747 byl spolu se svým bratrem jedním ze zakladatelů literárního klubu l'Accademia dei Granelleschi.

Psal satiry na své současníky Pietra Chiariho a Carla Goldoniho. Chiarimu vyčítal zastaralé dramatické postupy, Goldonimu pak použití francouzských, tedy cizích forem. Proti tomu postavil svá díla – pohádky (fiabe) – na italské commedii dell'arte a na námětech lidových pohádek. Psal pro divadelní společnost Antonia Sacchiho, jehož souboru dělal dlouhá léta dramaturga. Popularita těchto pohádek a her ale časem ochabovala a tak po roce 1771 psal divadelní hry ovlivněné španělským divadlem (především Calderónem) a překládal francouzské divadelní hry.

Celý život věnoval rodným Benátkám a patřil k prvním, kdo byli pohřbeni na novém hřbitově na ostrově San Michele.

Jeho starší bratr Gasparo Gozzi byl rovněž dramatik a kritik.

• 1757 Bárka vlivů na přestupný rok 1756 (La tartana degli influssi invisibili per l'anno bisestile 1756) – polemiky týkající se sporů mezi Goldonim a Chiarim o charakter divadla

Fiabe Teatrali

• 1761 Láska ke třem pomerančům (L'amore delle tre melarance), tato pohádka se stala námětem stejnojmenné opery Sergeje Prokofjeva
• 1761 Havran (Il Corvo)
• 1762 Král jelenem (Il Re Cervo)
• 1762 Turandot, tato pohádka se stala námětem stejnojmenné opery Giacoma Pucciniho
• 1762 Žena had (La Donna Serpente)

• 1763 Zobeide (český překlad pod názvem Být královnou v Samandalu)
• 1763 Šťastní žebráci (I pitocchi fortunati)
• 1765 Zelenavý ptáček (L'augellino bel verde)
• 1765 Modrá obluda (Il mostro turchino)
• 1774 Podivná Marfisa (Marfisa bizzarra) – satirický rytířský epos
• 1777 Koření lásky (Le droghe d’amore) – zpracování španělské divadelní hry, uvedení způsobilo skandál kvůli narážkám na Gozziho soka, senátního tajemníka Gratarola.