Deismus (zlatinského deus– Bůh) je souhrnné označení pro různé náboženské asvětové názory, které vznikly racionalistickou kritikou křesťanství v17.století vAnglii av18.století vyústily do francouzského aněmeckého osvícenství. Angličtí deisté většinou uznávali hlavní metafyzické principy křesťanství (například že je jeden Bůh, který stvořil svět, že člověk má rozum, vlastní svědomí atedy potřebuje svobodu), ale kritizovali aodmítali všechno, co vněm přesahuje lidské chápání: Boží zjevení, proroctví, zázraky, autoritu církve, někteří ipředstavu posmrtného života. Svět je sice dílo Boží, člověk si vněm ale vystačí sám svým rozumem anepotřebuje žádné nadpřirozené zásahy do jeho zákonitého běhu. Deismus iosvícenství se více spoléhají na individuální lidské možnosti aschopnosti pokroku, prosazují lidskou samostatnost, individuální svobodu anáboženskou toleranci. Podobné názory se ovšem vyskytovaly už ve starověku (Platón, Epikúros, Plútarchos, Cicero), vbuddhismu nebo vraném islámu (Averroes) aod 19.století vEvropě převládají. Německý sociolog Max Weber mluvil oprocesu „odkouzlení světa“.

Slovo „deismus“ vtomto smyslu poprvé použil kalvínský teolog Pierre Viret roku 1564 jako pejorativní označení svých protivníků, kteří odmítali Boží zjevení aJežíše Krista. Deistické názory vznikly srozpadem středověkého světa, soslabením veřejného vlivu náboženství vrenesanci, sobjevem antické literatury afilosofie, se zvýšeným zájmem opoznávání světa, se zámořskými objevy izápasem zejména vzdělaných vrstev ovětší svobodu. Už mezi vzdělanci 16.století se rozšířily jako reakce na občanské anáboženské války, vyvolané reformací, aznaléhavé potřeby náboženské tolerance. Erasmus Rotterdamský, Thomas More, Michel de Montaigne, Jean Bodin nebo Hugo Grotius, ti všichni se snažili orozumové umírnění náboženských sporů.^[1]

Deisté zastávali názor, že náboženství, jaké lidská společnost nutně potřebuje, lze založit na rozumovém náhledu, který je všem lidem stejně vrozený, sami se nazývali „svobodnými mysliteli“ (freethinkers) aopírali se opřirozenou teologii apřirozené právo. Jakožto racionalistické aindividualistické hnutí nebyl deismus dlouho příliš populární aoslovoval především vzdělance.^[2]

Britský deismus začíná dílem Herberta zCherbury (1581–1648), zastánce přirozeného, rozumově založeného křesťanství a„vrozených idejí“, snimiž si člověk ispolečnost mohou vystačit. Jeho latinská kniha „Opravdě“ vyšla poprvé vPaříži roku 1624. Thomas Hobbes (1588–1679) aBaruch Spinoza (1632–1677) ktomu přidali kritiku Bible. VNěmecku tento myšlenkový proud zastávali Adam Weishaupt aHermann Samuel Reimarus.

Již roku 1690 ale vydal John Locke „Esej olidském rozumu“, kde právě myšlenku vrozených idejí ostře kritizoval aodmítl. Oporou deistického myšlení tak postupně přestal být rozum abožský zákon ana jejich místo nastoupila přímá azejména smyslová zkušenost (empirismus).^[1]

V18. století se mezi deisty objevují radikální skeptici (David Hume) amaterialisté, kteří pak převládli ve francouzském osvícenství (Voltaire, Jean-Jacques Rousseau, Pierre Bayle, encyklopedisté). Také myšlenka dějinného (automatického) pokroku byla anglickému deismu ještě cizí. Zato měl deismus velký politický význam abyl od počátku spojen se zápasem oobčanské svobody apráva. Kritika náboženství acírkve, zpočátku zaměřená hlavně na římský katolicismus apapeže, se od poloviny 17.století obrátila iproti Bibli avyvolala vBritánii mnoho polemik. Deisté byli většinou zastánci republikánského zřízení aměli rozhodující vliv na formulaci myšlenky lidských práv ina vznik politického liberalismu.^[1]

Od poloviny 18.století zažil deismus vméně racionalistické podobě novou vlnu oživení vSeverní Americe. Podstatně ovlivnil nejen vznik Spojených států ajejich ústavu, ale celý duchovní život vUSA až do konce 19. století (Thomas Jefferson, James Madison, Henry Wadsworth Longfellow, Ralph Waldo Emerson, Walt Whitman adalší).

Unitářské hnutí se odvozuje zamerického deismu, stejně jako "Světová unie deistů" (WUD) adeistické myšlenky lze najít ve vyjádřeních mnoha spisovatelů, umělců ivědců– například Alberta Einsteina.

Deistické myšlení aliteraturu vširším smyslu charakterizují některé pojmy, jimiž nahrazovali tradiční pojem Boha:

• Nejvyšší bytost
• Prozřetelnost
• Božský hodinář
• Architekt vesmíru
• Bůh přírody
• Otec světel

Trvalejší význam mají v dějinách deismu následující zastánci a představitelé, případně jejich uvedená díla:

• Herbert z Cherbury (1581–1648), „O pravdě“ 1624
• Thomas Hobbes (1588–1679), „Leviathan“ 1651
• John Locke (1632–1704), „Esej o lidském rozumu“ 1690
• Matthew Tindall (1657–1733), „Křesťanství staré jako Stvoření“ 1730
• John Toland (1670–1722), „Křesťanství bez tajemství“ 1696
• Anthony Ashley Cooper, Earl z Shaftesbury (1671–1713), „Zkoumání ohledně ctnosti či zásluhy“ 1699
• Lord Bolingbroke (1678–1751)
• David Hume (1711–1776), „Pojednání o lidské přirozenosti“ 1739–40; „Přirozené dějiny náboženství“ 1757
• Constantin François Volney (1757–1820), „Zříceniny aneb Úvahy o zvratech říší" 1791