Zakladatelem rohozecké větve byl Albrecht Maxmilián II., který si mimo jiné nechal vystavět Desfourský palác vPraze (později zvaný Wimmerovský, či Porgesovský), vroce 1718 přikoupil Průhonice uPrahy. Jeho dědic Karel Josef (1701–1775) pobýval převážně na zámku ve Spáleném Poříčí, za válek orakouské dědictví se zkompromitoval jako hostitel francouzských generálů a od krále Karla Albrechta přijal hodnost komořího, takže upadl vnemilost uMarie Terezie. Zadlužené Spálené Poříčí musel vroce 1749 prodat, později byla uvalena vnucená správa i na jeho majetek vseverních Čechách. Jeho mladší bratr Albrecht Maxmilián III. (1708–1748) zdědil Průhonice a oženil se sLudmilou Piccolominiovou (1703–1768). Jejich syn Josef Vojtěch (1734–1791) byl od roku 1757 majitelem Průhonic a po vymření Piccolominiů zdědil vroce 1783 jejich majetek vČechách (Náchod), své nároky ale musel obhajovat usoudu. Fakticky dědictví převzal vroce 1787, náchodské panství se šesti městy a 80 vesnicemi bylo největším celkem, které bylo vmajetku Desfoursů. Jednalo se ale jen okrátkou epizodu, protože Josef Vojtěch byl milovníkem velkolepých honů a slavností a panství značně zadlužil. Po smrti Josefa Vojtěcha musel jeho bratranec František Antonín I. (1730–1822) svolit kdražbě a Náchod byl za milión a čtvrt zlatých prodán kuronskému vévodovi Petru Bironovi.

Pokračovatelem rohozecké větve byl syn Karla Josefa František Antonín I. (1730–1822), který po otcově smrti hospodářsky konsolidoval zděděný majetek, ale i za něj došlo ke ztrátám. Vdůsledku francouzské revoluce přišel vroce 1794 omajetek vLotrinsku (Athienville), kvůli dluhům musel vroce 1792 prodat Náchod a vroce 1809 i belgické panství se zámkem Farciennes, dědictví po rodu Buquoyů. Ztráty se snažil nahradit nákupy statků vPraze a okolí (Hlubočepy, Ctěnice).

Posledním potomkem rohozecké větve byl František Antonín II. (1773–1831), který realizoval empírovou přestavbu Hrubého Rohozce. Po jeho smrti přešel majetek na mladší linii maloskalskou (Desfours-Walderode).

Dědicem Malé Skály byl po Václavu Matyášovi (1674–1710) jeho nejstarší syn Jan Nepomuk Ferdinand (1699–1757), který získal hrad Velhartice a Hrádek u Sušice, zemřel ale bezdětný a majetek přešel na potomstvo jeho mladšího bratra Jáchyma Maxmiliána (1702–1749). Jeho syn František Václav (1739–1809) sloužil varmádě a dosáhl hodnosti generálmajora. Vroce 1764 se oženil shraběnkou Antonií Walderode (1740–1776) a po vymření jejího rodu převzal erb a jméno Walderode (Desfours–Walderode, 1798). Dědictví po rodině Valderode byla panství Křetín, Potštát, Vrchoslavice a Dřínov na Moravě, která pak Desfoursům patřil do roku 1945.

Ztéto větve pocházel Vincenc Desfours (1778–1857), který sloužil varmádě, dosáhl hodnosti generála jezdectva a byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Ferdinanda d’Este. Byl dědicem desfourského sekundárního peněžního fideikomisu, který měl převzít syn Ferdinand (1816–1848), ten však zemřel ještě před otcem. Toto svěřenství spolu se jménem Desfours pak převzal Vincencův vnuk baron Vincenc Henniger ze Seebergu (1847–1916).

Pokračovatelem maloskalské větve byl František Vincenc (Čeněk) (1806–1869), který převzal majetek vymřelé rohozecké větve a statky rodu Valderode, navíc vroce 1841 přikoupil vseverních Čechách panství Horní Beřkovice, kde se nakonec trvale usídlil. Stavebně upravoval i zámky Potštát a Křetín na Moravě. Byl poslancem českého zemského sněmu a nakonec byl jako držitel fideikomisu vroce 1861 povolán do rakouské panské sněmovny. Křetín byl sídlem i jeho syna Theodora (1841–1894), který se též angažoval jako politik a mecenáš. Posledním majitelem Hrubého Rohozce byl Karel Desfours-Walderode (1904–2000), který po roce 1990 zažádal orestituci majetku vČeské republice a vroce 1992 získal české občanství. Restituční causa Hrubý Rohozec není dodnes ukončena, po smrti Karla Desfours-Walderode pokračuje vsoudním sporu sČeskou republikou jeho dědička Johanna Kammerlanderová. V červnu 2019 potvrdil její nároky na zámek Hrubý Rohozec a další majetky odvolací soud v Hradci Králové.^[1] Nejvyšší soud ale následně vyhověl dovoláním Lesů ČR, města Turnov a Státního pozemkového úřadu;^[2] v roce 2023 pak naopak dovolání dědičky zamítl.^[3]

• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty: Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha: Akropolis, 1992. ISBN80-901020-3-4. Kapitola Desfoursové, s.39–40.
• Mžyková, Marie a Skala, Harald. Des Fours: Valdštejnův plukovník a jeho potomstvo. Praha: Národní památkový ústav, 2012. 207 s. ISBN978-80-87104-98-9.
• WEISS, Petr. Generál ve službách Valdštejna. Živá historie. Březen 2010, s. 74–75. – článek o Mikuláši Des Fours
• Koblasa, Pavel: Rodina Desfours-Walderode a její državy v Čechách; Rodopisná revue, 2009
• Weiss, Petr: Hrubý Rohozec a rody Des Fours a Des Fours Walderode; Národní památkový ústav Liberec, 2012 ISBN978-80-87275-61-0
• KOŠŤÁL, Vratislav, KOŠŤÁLOVÁ, Renata: Francouzská šlechta v českých zemích; Brno, 2021; s. 91–134 ISBN 978-80-7364-118-4

• Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů

• 👁 Image
  Obrázky, zvuky či videa k tématu Desfoursové na Wikimedia Commons
• Rodokmen Desfoursů