Polikarpov I-15 (rusky И-15) byl sovětský jednomístný stíhací letoun, který vznikl v Ústřední letecké konstrukci brigády Nikolaje Polikarpova jako následný typ po I-5. Jednalo se odvouplošník smíšené konstrukce spevným záďovým podvozkem, hvězdicovým motorem aotevřeným kokpitem opatřeným větrným štítkem.

Prototyp označený CKB-3^[2] zalétal pilot Valerij Čkalov vříjnu roku 1933.^[3] Letoun poháněl americký výškový motor Wright SGR-1820-F3 ovýkonu 525,52kW, jehož licenční výroba se vSSSR připravovala pod označením M-25. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety PV-1 ráže 7,62 mm apod spodním křídlem byly závěsníky pro 40kg pum. CKB-3 dosahoval ve výšce 3000m rychlosti 368km/h. Dne 21. listopadu 1935 vytvořil zkušební pilot V.K.Kokkinaki stímto letounem výškový rekord 14575 metrů.^[3] Překonal tím světový rekord 14442m Itala Donatiho, SSSR však tehdy nebyl členem FAI (Mezinárodní letecká federace) avýkon tak nebyl oficiálně uznán.

Sériová výroba započala počátkem roku 1934 az důvodu nedostatku motorů M-25 prvních 404 kusů I-15 poháněly motory M-22 ovýkonu 352,80kW. S touto pohonnou jednotkou dosahoval I-15 ve výšce 3000m maximální rychlosti 350km/h.^[3] Dalších 59 letounů mělo instalované dovezené americké motory, do dalších 270 strojů již byly zabudovány pohonné jednotky M-25 produkované vSSSR. Během výroby se několikrát měnil charakteristický baldachýn, zalomený do horní části trupu pro lepší výhled pilota, část série byla postavena sprůběžným nelomeným horním křídlem. Sériové I-15 byly vyzbrojeny čtveřicí kulometů PV-1 scelkovou zásobou 3000 nábojů. V roce 1938 byla výzbroj některých exemplářů změněna na dva kulomety UBS ráže 12,7 mm.^[3]

Vroce 1936 došlo ke změně konstrukce I-15. Bylo definitivně rozhodnuto obnovit baldachýn horního křídla bez lomení, zvětšit plochu apoužít motory M-25V svýkonem zvýšeným na 551,25kW. Motor byl opatřen širokým prstencem typu NACA, který velmi zlepšoval proudění okolo přídě trupu proti původnímu provedení skrytem Townend. Umožňoval také dokonalejší regulaci chlazení. Upraveny byly také ocasní plochy. Nová verze byla označena I-15bis, nebo také I-152.^[3] Výzbroj se skládala ze čtveřice kulometů PV-1, nebo UBS. Na závěsníky bylo možno zavěsit až 150kg pum.^[4] Prototyp I-15bis (výr. č. 3354) zalétal v dubnu 1937 zkušební pilot Valerij Pavlovič Čkalov. Státní zkoušky proběhly od srpna do října.

Pro výcvik pilotů byla ve dvou kusech postavena také dvoumístná cvičná verze DIT. Na letounu I-15bis TK zkoušel Polikarpov pohonnou jednotku M-25V se dvěma turbokompresory TK-3 ana dalším I-152bis GK přetlakovou kabinu konstruktéra Ščerbakova.

Další vývojové práce vyústily vtyp Polikarpov I-153 se zatahovacím podvozkem.

Celkem bylo vyrobeno 3 223 letadel I-15.^[2]

V létech 1937-1938 zakoupila čínská vláda 186 kusů I-15bis, které následně nasadila v bojích s Japonci.

Ve španělské občanské válce, kde si tyto stroje vedly poměrně úspěšně, dostaly I-15 přezdívku Chato (plochý nos) abylo jich dodáno 550 kusů.^[3] Prvních 18 I-15 bylo do Cartageny dopraveno lodí Bolševik 13.října 1936. Dalších sedm bylo 16.října přeloženo na moři z lodi Lavamendy adopraveno na pobřeží. Od května 1937 byla zavedena licenční výroba vzávodech CASA vSabadelu aReusu.

Ve Španělsku nejdříve vznikly tři oddíly I-15 vedené G.Zacharovem, K.Kovtunem aP.Ryčagovem, který byl zároveň velitelem celé eskadrily. Koncem listopadu 1936 byla vBaskicku uvedena do operační činnosti Escuadrilla Basque pod velením sovětského pilota B.Marančova. Důsledkem ztrát adalších dodávek I-15 na přelomu let 1936 a1937 došlo k reorganizaci jednotek vyzbrojených tímto typem. Byla založena 1. letka snázvem „La Calle“ podle svého velitele Andrése García La Calleho. Velení druhé letky převzal další španělský pilot A.Santamarín. Koncem ledna 1937 pak byla utvořena 3. letka pod velením I.Kopceva.

Při další reorganizaci vkvětnu 1937 přijaly letky vyzbrojené I-15 oficiální název Escuadrillas de Chatos. Byla vytvořena nová 1. letka, jejímž velitelem se stal I.Jeromenko apůvodní 1. letka La Calle se přesunula do Baskicka. 2. letka zůstala pod velením Santamaríi a3. letku převzal B.Kozakov. Všechny letky byly soustředěny do vyšší jednotky Grupo 26, jejímž prvním velitelem se stal I.Kopec. Stav Grupo 26 byl vzáří 1937 doplněn o4. letku pod velením Španěla L.Duarteho Espése.

Na přelomu let 1938 a1939 došlo k vytvoření nezávislé Grupo se stíhacími I-15bis, pojmenovanými republikány Super Chato. Jednotku tvořily tři devítičlenné letky pod velením E.G.Macíase, který byl současně velitelem skupiny, A.Rodrigueze aJ.Mory.

K prvnímu předvedení I-15 smotorem M-22 na španělském nebi došlo již 4.listopadu 1936, kdy útoku deseti I-15 padly za oběť dva letouny Junkers Ju 52/3m adva stroje Fiat CR.32 z Dequalovy letky. Dva další Fiaty byly odepsány po přistání vTorrijos. Následující den devět Fiatů CR.32 sitalskými ašpanělskými piloty, kterým velel Ital Maccagno, zaútočilo na patnáct I-15 doprovázejících několik bombardérů Potez 54. Nacionalističtí letci po akci nahlásili sestřelení dvou I-15 ajednoho Potezu. Letouny I-15 nesly hlavní tíhu bojů do poloviny listopadu 1936. Během tohoto měsíce ztratilo Aviación Militar 14 letounů I-15, znichž 9 bylo sestřeleno, tři havarovaly adva stroje ukořistil nepřítel po ztrátě orientace jejich pilotů. Do 20.listopadu 1936 tak zůstalo jen osm letuschopných I-15.

Dalších bojů se I-15 účastnily také při bitvě na Jaramě, která trvala od 6. do 28.února 1937. Do bitvy zasáhla od 10.února letka La Calle a3. letka. Následující den letka ztratila jednoho ze svých nejlepších pilotů J.Calderóna, který byl sestřelen protiletadlovou palbou, další Chato bylo sestřeleno 16.února při útoku na formaci dvanácti Ju 52 Legie Condor. 18.února bylo vletecké bitvě s formací tří Ju 52/3m advou IMAM Ro-37, doprovázených Fiaty CR.32, ztraceno pět I-15. 20.února pak letka La Calle přišla odalší I-15 včetně pilota Berciala.

Do dalšího velkého střetnutí se letka La Calle a3. letka I. Kopceva sI-15 zapojila během bitvy u Guadalajary vbřeznu 1937. Čtvrtý den bitvy, 12.března, vzlétly I-15 proti italským kolonám, na které zaútočily kulometnou palbou apumami. Oden později pokračovalo 28 letounů I-15 vnapadání kolon uBrihuegy. Od 15.března tuto roli převzaly lehké bombardovací aprůzkumné stroje Polikarpov R-5 aR-Z, kryté apodporované I-15 aI-16. K větším vzdušným bojům došlo až ke konci bitvy. 20.března vzlétla letka La Calle ve čtyřech tříčlenných rojích, vedených La Callem, Dahlem, Tinkerem a M.Garciou Granadosem, proti trojici bombardérů Savoia-Marchetti SM.81 doprovázených Fiaty. Při vzájemné potyčce byly sestřeleny dva CR.32 adva letouny I-15. Třetí Chato bylo ztraceno při nehodě.

Rovněž během třítýdenní bitvy u Brunete včervenci 1937 operovaly tři letky I-15. Během tohoto střetu uplatňoval Jugoslávec Božko Petrovič z1. letky I-15 se silnějším motorem M-25 nárok na první sestřel letounu Messerschmitt Bf 109B-1 ve Španělsku. 12.července došlo ke střetu Fiatů strojicí I-16 apatnácti I-15, které skončilo sestřelem jednoho CR.32 ajednoho stroje I-15. Největší bitvou tohoto dne se stalo hodinové utkání dvou letek I-15 atřech I-16 sšedesáti CR.32 ajednou letkou strojů Heinkel He 51 nad Villaňuevou de la Caňada. Republikánští letci nahlásily vítězství nad osmi Fiaty ajedním He-51 spřiznáním ztráty tří I-15 advou I-16. Italové naopak hlásily sestřelení pěti I-15 ačtyř I-16. Následující den byl na I-15 sestřelen americký dobrovolník H.Dahl, nad kterým zvítězil Fw. Boddem na Bf 109. 16.července pak byly I-15 uzemněny kvůli nutným opravám anadměrnou únavu pilotů. Během bitvy u Brunete klesl počet letuschopných I-15 od začátku července do konce měsíce na 30, celkové ztráty činily 12 Chato.

Dne 15.října 1937 provedlo republikánské letectvo jednu ze svých nejúspěšnějších akcí proti pozemním cílům. Útoku proti letišti Sanjurjo u Zaragozy. Vlastní útok provedlo 21 I-15 rozdělených do dvou letek pod velením A. Serova aCh.Gonzálese Garcii. Vzdušné zajištění tvořilo pět letek I-16 osíle 43 strojů. Úderná skupina I-15 během ostřelování abombardování letiště zlikvidovala tři Ju 52/3m, tři letouny Heinkel He 46 ašest Fiatů CR.32 skupiny Asso di Bastoni.

Od prosince 1937 do února 1938 během bitvy oTeruel zasáhly do bojů mimo jiné také tři letky I-15. První větší vzdušný boj se odehrál 28.prosince během útoku strojů Heinkel He 45 aHe 46 doprovázenou skupinou CR.32 na republikánskou kolonu u Albarracínu. Proti formaci odstartovalo šest I-15 krytých patnácti I-16. Polovina I-15 byla sestřelena piloty J.Allendem, C.Bayem aJ.Muntadesem. Vázquez Sagastizábal si na své konto připsal jednu zdoprovodných I-16. 6.ledna Sagastizábal aBayo sestřelily dvě I-15 atakující Heinkel He 111. K další potyčce mezi italskými Fiaty advěma letkami I-15 došlo 17.ledna nad Santa Eulalia, následující den pak republikánské letectvo přišlo o čtyři I-15 během tří vzdušných bojů. K dalšímu většímu střetnutí mezi Fiaty aI-15 došlo vbitvě oTeruel 24.ledna 1938 a21.února, kdy bylo zničeno pět I-15. Celkové ztráty I-15 během bojů oTeruel dosáhly počtu 34 strojů, z toho 13 ve vzdušných bojích.

Při ofenzivě generála Franka vAragonii vobdobí březen-duben 1938, sestřelili piloti I-15 dne 10.března jeden ze skupiny bombardérů He 111, útočících na letiště vBujaraloz. Vtento den však republikánské letectvo přišlo otři I-15 na zemi při náletu na letiště vBelchite aJatiel, další Chato bylo sestřeleno. 12.března se střetlo 18 CR.32 jednotky 2-G-3, které doprovázely Ju 52/3m sdvacítkou I-15. Po přistání na domácím letišti nárokovali piloti 2-G-3 zničení tří I-15, další dvě pak do konce dne, republikánští piloti naopak nahlásili zničení tří Fiatů. Další velká bitva následovala 14.března s 45člennou skupinou CR.32, znichž letci Fuerzas Aéreas Republicanas Espaňolas (ke změně názvu došlo vkvětnu 1937) na letounech I-15 aI-16 nárokovali tři sestřelené bez vlastních ztrát. Na druhý den zasahovaly I-15 Chato, tradičně výškově jištěné I-16, proti skupině bombardérů Dornier Do 17 z průzkumné skupiny A/88 sdoprovodem Bf 109. Střetnutí beze ztrát na obou stranách nad Maele však skončilo nepřesným odhozením pum ze zaskočených Dornierů. 20.března pak piloti I-15 nárokovali sestřel bombardéru Fiat BR.20 Aviazione Legionaria. Očtyři dny později 18 CR.32 doprovázelo He 51 aitalské Savoia-Marchetti SM.79 k náletům na Quinto. Nad městem se utkaly s11 I-16 a30 I-15. Španělští nacionalisté nárokovali sestřelení čtyř I-15. FARE za celý den přiznalo ztrátu čtyř sestřelených I-15 advou při vzájemné kolizi. Celkové ztráty I-15 během ofenzivy v Aragonii bývají uváděny od dvaceti do třiatřiceti I-15, znichž třetina byla zničena při útocích na zemi.

I-15 byly následně zapojeny také vbitvě na Ebru, kdy 14.srpna 1938 společně střemi letkami I-16 zasahovaly proti 90 CR.32 a7 Bf 109 doprovázejících 27 He 111. Do 4.října mělo ztratit FARE během bojů dle různých hlášení až 9 I-15. Do konce bitvy mělo republikánské letectvo přijít ocelkem 30 I-15, znichž však část mimo Ebro.

Vzávěru občanské války ve Španělsku došlo k ofenzivě frankistů vKatalánii, končící obsazením Madridu. Na začátku ofenzivy vprosinci 1938 disponovalo FARE vKatalánii čtyřmi letkami I-15, znichž dvě byly vlednu 1939 odeslány na jih k podpoře republikánů uPozoblanka. Koncem první poloviny ledna se tak vKatalánii i vlivem pokračujících bojů nacházelo pouhých 18 letuschopných I-15. Licenční výroba dodala během měsíce ledna ještě 24 kusů Chato, dalších 31 I-15bis během ledna připlulo po moři do Barcelony. Vývoj války ovšem nedovolil po jejich montáži efektivní využití. Vsamém závěru války padlo větší množství I-15 do rukou postupujícím nacionalistům, například 18 kusů 1.února 1939 na letišti Vich, ztoho šest vletuschopném stavu a7.února dalších 22 poškozených I-15 na základně Tortelá.

Vroce 1939 byly I-15 nasazeny vbojích proti Japonsku, které chtělo obsadit Mongolskou republiku. Na začátku května 1939 se vMongolsku nacházel 70. stíhací letecký pluk (70. IAP) VVS RKKA, kterému velel major Zabalujev. Pluk dislokovaný na letišti Tamsag Bulag měl na stavu 14 I-15bis a24 I-16 typ 5. Zcelkového počtu I-15bis však bylo na začátku leteckých střetů, zahájených 20.května, bojeschopných jen 9. Sovětské letectvo rychle do ohrožené oblasti přemístilo od 23. aviabrigady ze Zabajkalského okruhu 22. IAP pod velením majora N.G.Glazkina. Útvar disponoval 35 I-15bis a 28 I-16 typ 10. Již během přeletu byl ztracen jeden I-15bis pilota Gusarova. Dne 23.května 1939 22.IAP dosáhl mongolského letiště Bajan Tümen, 25.května se připojil k70.IAP na bojovém letišti Tamsag Bulag. K27.květnu tak voblasti bylo celkem 48 bojeschopných I-15bis.

Vnásledujících bojích utržily velké ztráty především I-15bis, které svýjimkou výzbroje zaostávaly za japonskými armádními stíhačkami Nakadžima Ki-27 ve všech ohledech. Již 28.května byl sestřelen celý tříčlenný roj I-15bis, přičemž piloti Voznesenskij, Ivančenko a Čekmarov padli. Ve stejný den zTamsag Gulag odletělo dalších deset I-15bis 22.IAP, které byly nad řekou Chalchyn napadeny osmnácti Ki-27 z11.sentai. Šest sovětských strojů bylo sestřeleno, sedmá shořela po nouzovém přistání. Japonci ztratili pouze jeden Ki-27, jehož pilot se zachránil na padáku. Do konce května VVS RKKA ztratilo vMongolsku 13 I-15bis.^[5]

Dne 2.června byly oba stíhací pluky doplněny veterány zbojů ze Španělska aČíny. Do leteckých bojů nad Chalchyn golem se 20. a70.IAP vrátil 11.června letem podél mongolsko-mandžuské hranice, avšak bez kontaktu snepřítelem. Tři letky 22.IAP pak 17.června provedly bitevní útok na japonskou armádu na břehu řeky Chalchyn ai vdalších dnech pokračovaly vofenzivních akcích.

Sovětské letectvo nasadilo I-15 také vZimní válce proti Finsku vletech 1939-1940. Několik ukořistěných strojů pak používal i finský Ilmavoimat.

Po přepadení SSSR nacistickým Německem se I-15 nemohly vžádném případě měřit sletouny Luftwaffe. Ještě vlétě 1941 však byly I-15bis dosti početně zastoupeny ve VVS, kde sloužily především kvýcviku.

Údaje platí pro I-15 s motorem M-25^[3]

• Rozpětí horního křídla: 9,75m
• Rozpětí dolního křídla: 7,50m
• Délka: 6,10m
• Výška: 2,20m
• Nosná plocha: 21,90m²
• Hmotnost prázdného letounu: 960kg
• Vzletová hmotnost: 1369kg
• Maximální rychlost u země: 315km/h
• Maximální rychlost v3000m: 367km/h
• Výstup do 5000m: 6,1min
• Dolet: 500km
• Dostup: 9800m