Neovulkanit je magmatická hornina, vzniklá vobdobí výrazné vulkanické aktivity vtřetihorách, spřesahem do čtvrtohor. Název byl poprvé použit roku 1887 H. Rosenbuschem.[1]
Starší vyvřelé horniny než třetihorní se podle staršího dělení nazývají paleovulkanity.[2]
Charakteristika
[editovat | editovat zdroj]Převážně se jedná ovýlevné horniny, vznikající ze sopečného magmatu, které se vylilo na zemský povrch při sopečné činnosti nebo pozvolna utuhlo pod zemským povrchem.[3] Neovulkanity vytvářejí jak povrchová, tak ipodpovrchová tělesa.[2] Vyznačují se typickými strukturami, většinou obsahují dvě generace krystalů. Starší generace vznikla ještě před efúzí. Po erupci a výlevech došlo kutuhnutí taveniny, která vytvořila základní hmotu mezi vyrostlicemi. Vyrostlice izákladní hmota jsou často výrazně usměrněny ve směru proudění magmatu. Zbarvení neovulkanitů záleží především na obsahu tmavých minerálů. Tmavší, často až černé, jsou bazické typy, např. čediče a nefelinity, světlejší, méně bazické až kyselé horniny, např. trachyty a fonolity. Nejhojnějšími jsou čediče, které výrazně převažují nad ostatními neovulkanity. Vystupují vnejrůznějších formách, často tvoří lávové proudy. Vněkterých podvodních lávových proudech vznikají tzv. pilow lávy (polštářové lávy).[3] Čedičové horniny se používají na výrobu drceného kameniva, využívaného zejména vsilničním a železničním stavitelství. Dříve se používaly na výrobu dlažebních kostek, kterými se často dláždila náměstí a chodníky.[4] Čedič těžený vlomu uSlapan uChebu se taví a firma Eutit ve Staré Vodě uMariánských Lázní zněj odlévaná čedičové výrobky.[5]
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Neovulkanity jsou hojné ve všech geologických útvarech. VEvropě budují mnohá vulkanická pohoří, např. Rhön a Eifel vNěmecku, Auvergne ve Francii. Čediče tvoří např. Havajské souostroví. VČeském masivu budují vulkanická pohoří, zejména Doupovské hory a České středohoří, vZápadních Karpatech Kremnické vrchy a Štiavnické vrchy, na východě Slovenska Vihorlatské vrchy.[3][6] Kromě pozemských čedičů jsou známy ičediče lunární, pocházející změsíce. Byly identifikovány vmateriálu, který byl odebrán při výpravě Apollo a automatickou sondou Luna. Čediče změsíce pocházejí ztzv. měsíčních moří, mladších než jsou měsíční pevniny a vysočiny.[4]
Výskyt vČesku
[editovat | editovat zdroj]Neovulkanity jsou vČeském masivu soustředěny převážně vseverních a západních Čechách, kde jsou vázány na linii podkrušnohorského prolomu, podél kterého vystupovalo magma vdélce přes 200km. Vulkanická činnost zde začala již ve druhohorách ve svrchní křídě, ovšem vrcholu dosáhla ve třetihorách.[7] Významnou oblastí neovulkanitů podél Oherského riftu je České středohoří, dále Doupovské hory, dříve považované za jeden stratovulkán, podle nových poznatků soustava stovek menších sopek vzniklých vrozpětí asi 13miliónů let.[8][9] Řada menších těles se vyskytuje vzápadní části Krušných hor vokolí Rotavy, Jindřichovic a Ryžovny. Vminulosti byla tato tělesa intenzivně těžena. Menší tělesa se vyskytují ve Slavkovském lese a Tepelské vrchovině – Homolka, Hlinky a Podhorní vrch.[8] Výskyty neovulkanitů pokračují jihozápadním směrem až do blízkosti Chebu a Františkových Lázní, kde se nacházejí nejmladší sopky na území Česka – Komorní hůrka a Železná hůrka.[2] Izolovaně vystupují neovulkanity vČeské křídové tabuli, např. na Kunětická hoře.[2] Na severní Moravě se neovulkanity nacházejí vNízkém Jeseníku. Nejznámějšími tělesy jsou Uhlířský vrch, Venušina sopka, Malý a Velký Roudný vokolí Bruntálu.[2].
Na řadě lokalit došlo vlivem těžební činnosti kobnažení sloupcové odlučností čediče, vzniklé při tuhnutí magmatu. Tato odlučnost je pro čediče typická. Pokud se čedičové sloupy dochovaly do současnosti, jsou často jejich lokality chráněny jako přírodní památky. Mezi nejznámější patří Národní přírodní památka Panská skála uKamenického Šenova.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ SVOBODA, Josef; PETRÁNEK, Jan, et al. Encyklopedický slovník geologických věd. 1. vyd. Svazek 2 N-Ž. Praha: Academia, 1983. 851s. S.26.
- 1 2 3 4 5 Geologie (Učební texty pro studenty kombinovaného a denního studia) [online]. Ústav geotechniky Fakulty stavební VUT v Brně [cit. 2013-09-10]. Dostupné varchivu pořízeném dne2013-05-13.
- 1 2 3 DUFEK, Arnošt; MALKOVSKÝ, Miroslav; SUK, Miloš. Atlas hornin. 1. vyd. Praha: Academia, 1969. 212s. S.68–82.
- 1 2 HEJTMAN, Bohuslav. Petrografie. Praha: SNTL, 1977. 261s. Kapitola Horniny vyvřelé, s.75–77.
- ↑ Tavené horniny [online]. Vysoká škola báňská Ostrava [cit. 2018-07-22]. Dostupné online.
- ↑ Krátký přehled geologie Slovenska [online]. [cit. 2018-07-22]. Dostupné online.
- ↑ CHLUPÁČ, Ivo. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Československá akademie věd, 2002. 436s. ISBN80-200-0914-0. S.324.
- 1 2 ROJÍK, Petr. Geologie a nerostné zdroje Karlovarského kraje. Karlovy Vary: Karlovarský kraj, 2015. 195s. ISBN978-80-88017-24-0. S.60.
- ↑ BURIÁNEK, Jan. Vědci se s horami mýlili. Nový objev přepíše učebnice. Deník.cz [online]. 2015-07-03 [cit. 2018-07-22]. Dostupné online.
- ↑ NPP Panská skála [online]. [cit. 2018-07-22]. Dostupné online.
