Obzor (též horizont, z řec. ὁρίζων, obzor, od ὁρίζειν, ohraničovat) je optická či jiná hraniční čára mezi viditelným povrchem astronomického tělesa, například planety Země a oblohou.

Viditelnost obzoru je podmíněna optickými podmínkami panujícími v daném okamžiku v místě pozorovatele. Můžeme rozlišovat vícero horizontů:

• astronomický – vodorovná rovina protínající oko pozorovatele
• pravý či geometrický horizont – tvořený ideálním povrchem Země, například na moři.
• zdánlivý horizont – geometrický horizont se započtením atmosférické refrakce, čili skutečně viditelný horizont na rovině bez překážek.
• viditelný horizont – tvořený například horami, stavbami nebo lesy

Vzdálenost pravého horizontu závisí na výšce oka nad povrchem Země podle přibližného vzorce: 👁 {\displaystyle d\approx {\sqrt {13h}}}
(případně 👁 {\displaystyle d\approx 3,57{\sqrt {h}}}
), kde d je vzdálenost v kilometrech a h je výška v metrech.
Vzdálenost pravého horizontu při výšce oka 1,70 m činí asi 4,7 km, při výšce 100 m asi 36 km.

Zdánlivý horizont je za standardních atmosférických podmínek přibližně o 8% dále.

Obecnější vzorec je 👁 {\displaystyle d={\sqrt {2Rh+h^{2}}}\,}
, kde R je poloměr astronomického tělesa.
Tedy na Měsíci bude vzdálenost pravého horizontu (stejná jako zdánlivého) asi 52% pozemského.

V případě pozorování objektu na horizontu použijeme vzorec: 👁 {\displaystyle d\approx 3,57({\sqrt {h_{1}}}+{\sqrt {h_{2}}})}
, kde d je vzdálenost v kilometrech, h₁ je výška pozorovatele v metrech a h₂ je výška pozorovaného objektu v metrech.
Například loď o výšce 10 metrů můžeme při výšce oka 1,7 m pozorovat na vzdálenost asi 16 km.

Mimo oblast optiky existuje také radiový horizont, který závisí především na kmitočtu, ale i na atmosférických podmínkách často více než optický.^[1]