Soubor vinformatice označuje pojmenovanou sadu dat uloženou na nějakém datovém médiu, se kterou lze pracovat nástroji operačního systému jako sjedním celkem.

Obsahem souboru mohou být různá data. Mnoho souborů reprezentuje jediný objekt a obsahuje jenom jeden druh dat (například textový dokument, počítačový program, obrázek, zvukový záznam), ale existují i soubory složené (archivní soubory, knihovny, ISO obrazy disků), které obsahují množství dílčích objektů a souborů; také kancelářské dokumenty mohou obsahovat vložené objekty (např. obrázky a tabulky), umultimediálních i jiných souborů mluvíme okontejnerech, které mají vlastní formát a mohou obsahovat několik objektů (obraz, zvuk, titulky) různých formátů, přičemž formát jednotlivých složek není příliš závislý na formátu kontejneru. Podle toho, jak má být obsah souboru interpretován lze soubory rozdělit na textové a binární.

Fyzické uspořádání souborů na datovém médiu je závislé na použitém souborovém systému (anglickyfilesystem [ˈfaɪlsɪstəm]IPA). Starší operační systémy podporovaly různé organizace souborů (sekvenční, indexované, index-sekvenční, spřímým přístupem, členěné, zvláštní organizace textových souborů), což vedlo kproblémům sinteroperabilitou a přenositelností aknutnosti používat komplikované nástroje pro práci se soubory. Většina moderních operačních systémů pod vlivem Unixu považuje soubor za posloupnost znaků, které reprezentují informace uložené vonom souboru,^[1] přičemž další interpretaci přenechává na aplikačních programech nebo knihovnách.

Každý operační systém stanovuje vlastní pravidla pro jména souborů. Tato pravidla mohou být dále omezena konkrétním systémem souborů. Jenom výjimečně soubory nemají jména (například na magnetických páskách mohou mít jenom pořadová čísla). Starší operační systémy obvykle podporovaly jen krátká jména souborů (CP/M 6+3 znaky, MS-DOS 8+3 znaky, Unixy 14 znaků) a ve jménech souborů nebyly dovoleny národní znaky, mezery ani speciální znaky. Moderní operační systémy uživatele při volbě jména souborů příliš neomezují – jméno může mít desítky nebo stovky znaků, včetně národních a speciálních.

Přestože některé operační systémy skrývají a některé nevyžadují používání přípon ve jménech souborů, konvence nebo povinnost rozlišovat typy souborů poslední částí jména je dosti rozšířená.

Protože současná datová média (viz např. pevný disk, disketa, CD, flash disk) mohou obsahovat množství souborů, používají hierarchický systém adresářů nebo složek, který uživateli umožňuje třídit soubory podle potřeby. Úplné jméno souboru pak zahrnuje i cestu vsystému souborů.

Typ souboru se vrůzných operačních systémech zjišťuje různým způsobem (či kombinací způsobů, viz formát souboru):

• pomocí přípony názvu souboru (např. vMicrosoft Windows; překonaný způsob)
• pomocí atributu souboru (např. atribut executable vunixových systémech)
• pomocí obsahu souboru (první bajty souboru obsahují jednoznačný identifikátor)
• pomocí alternativního datového proudu souboru (NTFS vMicrosoft Windows)

Víceuživatelské operační systémy mají prostředky pro omezení přístupu uživatelů a programů ksouborům. Jejich cílem je zabránit, aby uživatelé mohli číst, měnit, přepisovat, mazat, přejmenovávat a spouštět cizí soubory nebo soubory operačního systému.

Metadata souborů, která OS nejčastěji uchovává:

• jméno – jedinečný název souboru (vzhledem kaktuálnímu adresáři)
• délka – velikost vpočtech bajtů
• typ – umožňuje odlišit typ obsažených dat, použitý program, speciální soubory (roura, soket, zařízení, …) apod.
• přístupová oprávnění – kdo smí se souborem pracovat (čtení, zápis, …) pro uživatele a skupiny
• vlastník – uživatel vlastnící soubor (též skupina)
• časové informace
  • čas vytvoření
  • čas posledního přístupu ksouboru
  • čas poslední změny vobsahu souboru
  • čas poslední změny metadat souboru
• umístění vlastních dat – typicky posloupnost alokačních jednotek

• Oprávnění v systému souborů
• Adresář (informatika)
• Přípona souboru
• Textový soubor
• Vstup a výstup v jazyce C
• Souborový server