Valentin Vodnik (3. února 1758 Zgornja Šiška – 8. ledna 1819 Lublaň^[1]) byl slovinský básník a publicista, jenž se zasloužil ozavedení slovinského jazyka do všech typů kraňských škol.^[2]

Narodil se ve vsi Zgornja Šiška, která dnes tvoří součást Lublaně. VLublani absolvoval základní istřední školu. Následně se ve františkánských klášterech připravoval na kněžské povolání. Jako kněz působil od roku 1784 vSoře, vletech 1785 až 1788 vBledu, poté do roku 1792 vRibnici, kde se setkal sŽigou Zoisem, jenž mu pomohl vrátit se do Lublaně, kde od podzimu 1798 zastával funkci profesora gymnázia.^[1][3]

Amatérsky se věnoval širokému spektru oborů: jazykovědě, archeologii, numismatice a geologii.^[4]

Pod vlivem Pohlina se začal zajímat osvůj mateřský jazyk a kolem roku 1775 začal psát básně ve slovinštině.^[1] Jeho první básně – Zadovolni Krajnc a Pesma na moje rojake – byly publikovány právě ve sbírce Marka Pohlina Pisanice. Vroce 1806 vydal Vodnik první sbírku slovinských básní – Pesme za pokušino, jež byla zanedlouho následována sbírkou Pesmi za brambovce.^[5] Vodnikova tvorba byla jednoduchá a nekomplikovaná svlasteneckým a satirickým nádechem.^[6] Vodnik také vletech 1797 až 1800 vydával první noviny ve slovinštině – Lublanske novice.^[7]

Po ustavení Ilyrských provincií se Vodnik stal poradcem francouzských úřadů a své sympatie kFrancouzům vyjádřil vroce 1809 ivpatetické básni Ilirija oživljena (Vzkříšená Ilyrie). Jeho postoj posléze umožnil dostat slovinštinu do kraňských škol,^[2] pro jejíž výuku připravil i řadu učebnic. Odmítl však francouzský koncept ilyrského jazyka a prosazoval oddělenou slovinštinu a srbochorvatštinu, jakkoliv je považoval pouze za nářečí společného slovanského jazyka.^[8]

Vroce 1811 pak vydal první slovinskou gramatiku ve slovinštině – Pismenost ali gramatika se perve shole, předchozí díla byla psána latinsky nebo německy.^[9][10]

Jakmile došlo kobnovení rakouského panství nad bývalými Ilyrskými provinciemi, byl Vodnik předčasně penzionován a odstraněn zveřejného života.^[6]

V roce 1816 napsal báseň Ilirija zveličana, v níž poprvé použil termín „Slovinsko“ pro Slovinci obývaná území. Báseň byla zakázána rakouskou cenzurou a tiskem vyšla až roku 1859.^[11]

Zemřel vLublani ve stejném roce jako jeho podporovatel Žiga Zois, do jehož kroužku intelektuálů patřil.^[7]

Kromě první gramatiky ve slovinštině (1811) byl autorem díla Abeceda in azbuka (1812) a kuchařky Kuharske bukve (1799).^[1][5] Roku 1818 přeložil příručku pro porodní asistentky Babištvo ali porodničarski vuk českého autora Jana Matouška, působícího jako profesor porodnictví v Lublani.^[12]

Upříležitosti 250. výročí narození vroce 2008 vydala Banka Slovenije pamětní zlatou minci vhodnotě sto euro a stříbrnou minci vhodnotě třicet euro.^[5]