Wilhelm Klein (20. listopadu 1850, Caransebeș, Banát – 2. února 1924, Hejnice, Československo) byl rakouský klasický archeolog, klasický filolog a univerzitní pedagog.

Vletech 1871až 1875vystudoval právo a židovskou teologii na vídeňské univerzitě, následně na univerzitách vGöttingenu a ve Štýrském Hradci vystudoval mezi roky 1871a 1875archeologii a filologii. Roku 1875získal doktorát. Během následujících pěti let podnikl studijní cesty po jižní a západní Evropě, během nichž navštívil Řecko, Itálii, Německo a Anglii. Roku 1879se stal odborným asistentem na vídeňské univerzitě a roku 1886se stal docentem.

V říjnu roku 1886 přesídlil do Prahy, v pobytové přihlášce pražského policejního ředitelství opakovaně uvedl jako rodiště Prahu.^{[1] [2]} V letech 1886–1891 působil jako docent a v letech 1892-1923 byl profesorem klasické archeologie na pražské Německé univerzitě (dnes Univerzita Karlova). Pokračoval v zakladatelském díle profesora Benndorfa, rozmnožil školní sbírku sádrových odlitků, například o sochy hrdinů z tympanonu řeckého chrámu Athény Afaie na Aigině.^[3]

Roku 1891 byl přijat mezi členy Společnosti pro povznesení německé vědy, umění a literatury vČechách.^[4] Od této společnosti získal stipendium, díky kterému uskutečnil roku 1902výpravu do Malé Asie, kde studoval řecké umění starověku, zejména keramiku a sochařství klasického období.

• Euphronius (1886)
• Die Griechischen Vasen mit Meisterinschriften, 2. vydání (Vídeň 1887)
• Praxiteles (1897)