Pyl tvořený pylovými zrny se vytváří vprašníku zparenchymatickými stěnami. Prašník, součást samčího orgánu tyčinky, je tvořen dvěma prašnými váčky (theca) obsahující každý po dvou prašných pouzdrech (loculamentum), ve kterých se pylová zrna z pylotvorného pletiva (archesporium) vyvíjejí. Se zraním pylových zrn se vprašných pouzdrech diferencuje výstelka (tapetum), která pylová zrna vyživuje; dále vnich vzniká vláknitá vrstva (endothecium) napomáhající otevření prašného pouzdra po dozrání pylu.

Zprvotních sporogenních buněk vznikají mitotickým dělením diploidní mateřské buňky pylových zrn, znichž redukčním dělením (meiózou) dále vznikají čtveřice (tetrády) haploidních pylových zrn.

Pylová zrna jsou vtetrádách uspořádána různě, např. lineárně, příčné, tetraedricky, izobilaterálně. Spolu jsou spojena vlákny která jsou postupně enzymaticky rozrušena a tetrády se rozpadají, pylová zrna se osamostatňují. Uněkterých rostlin ale tetrády zůstávají zachovány vřesy, sítiny, rosnatky, ujiných se spojují do dvojic nebo do početnějších útvarů. Učeledi vstavačovitých a klejichovitých zůstávají spolu slepena všechna pylová zrna prašného pouzdra vjednu hrudku, tzv. brylku (pollinarium), uchycující se lepivým štítkem na opylovači.

Zraním se každé pylové zrno rozdělí na větší buňku vegetativní slaločným jádrem a menší generativní, která je do cytoplazmy vegetativní buňky zanořená. Pylové zrno se stává dvoubuněčné, obě buňky jsou haploidní. Postupně dochází krozdělení generativní buňky na dvě buňky spermatické (gamety), to se většinou děje až vklíčící pylové láčce. Uněkterých rostlin, např. brukvovitých, hvězdnicovitých a lipnicovitých dochází kdělení již vprašném pouzdru a tehdy je pylové zrno trojbuněčné.

Pilové zrno krytosemenných rostlin je dvoubuněčný nebo trojbuněčný útvar obalený sporodermou.

Pylová zrna jsou různě velká, od 2-4μm upomněnky^[2] po 250μm utykve. Velikost pylových zrn je často vkorelaci se stupněm ploidie. Vprůběhu evoluce se pylová zrna, až na výjimky, postupně zmenšují. Tvary mívají nejčastěji kolovité nebo elipsovité, uvodních rostlin nitkovité.

Pylové zrno je pro období přenosu zprašníku na bliznu opatřeno dvěma vrstvami, které mají zajistit jeho nepoškození:

• intina – vnitřní obal, poměrně tenký, pružný, málo odolný, složený zcelulózy a pektinu,
• exina – vnější obal, tvrdý, obsahující kromě celulózy a pektinu i kutin, sporopoleniny a pevné uhlovodíky odolné vůči působení kyselin a zásad. Exina se může ukrytosemenných rostlin, na rozdíl od nahosemenných, skládat zněkolika vrstev.

Povrch pylového zrna je uentomogamních rostlin pro jednotlivé druhy charakteristický svou drsností, je kromě tvaru a velikosti zrna důležitým rozeznávacím znakem pro palynologií při určování rostlin podle pylových zrn. Struktura povrchu má podstatný vliv na úspěšné uchycení zrna na blizně i na opylovači, tomu napomáhá i lepkavá tekutina někdy vylučována exinou. Uanemogamních rostlin bývá povrch hladký a nelepkavý, mnohdy jsou tato pylová zrna opatřena přídavnými vzdušnými vaky pro snazší přenos vzduchem. Umnoha hydrogamních rostlin chybí exina, nehrozí vyschnutí pylu.

Proces styku pylového zrna sbliznou se nazývá opylení. Při opylení dochází ke komunikaci blizny a pylového zrna, je-li pyl bliznou přijat, je mu poskytnuta voda pro hydrataci. Hydratovaný pyl roste apikálním růstem a vytvoří pylovou láčku s třemi buňkami (buňka vegetativní a dvě spermatické). Láčka proniká vodícím pletivem čnělky do semeníku a přenáší tam převážnou část obsahu pylového zrna. Vsemeníku dochází koplodnění oosféry vmegagametofytu.

Koplodnění nedojde v těchto případech:

• sporofytická inkompatibilita – rozpoznání pylu na blizně jako příliš příbuzného a neposkytnutí mu vody pro hydrataci,
• gametofytická inkompatibilita – rozpoznání pylu ve čnělce jako příliš příbuzného a jeho zničení samičí rostlinou,
• samčí cytoplazmatická sterilita – neschopnost pylu vyklíčit, je způsobena defektní funkcí mitochondrií

Sporofytická a gametofytická inkompatibilita jsou způsoby zábrany samoopylení.

Aby mohla pylová láčka proniknout přes exinu ven zpylového zrna, jsou vexině zeslabená místa, tzv. apertury. Láčka většinou klíčí jednou aperturou (klíčení monosyfonické), jen občas i více aperturami (klíčení polysyfonické) např. u lýkovce.

Klíčení pylu je velmi rychlé a energeticky náročné, proto si pyl připravuje ještě před opuštěním prašníku „polotovary“ proteinů, aby je mohl při klíčení rychleji vyrábět. Jde omRNA, jejíž translace je blokována navázáním rRNA a proteinů. Vzniklé komplexy jsou značně veliké a nazývají se ribonukleové částečky RNP, blokují nejen translaci, ale také chrání mRNA před degradací proteasami.

• KLUBAL, Radek. Svět pylů: průvodce pro alergiky. Praha: Občanské sdružení Máša, 2014; ISBN978-80-260-6180-9
• TITĚRA, Dalibor. Včelí produkty mýtů zbavené: med, vosk, pyl, mateří kašička, propolis, včelí jed. 3. vydání. Praha: Nakladatelství Brázda, 2017; ISBN978-80-209-0424-9
• VINTER, Vladimír; HAŠLER, Petr. Praktikum z anatomie vyšších rostlin. Skripta. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2018. ISBN 978-80-244-5267-8.

• Alergie
• Opylení
• Perga
• Rouskový pyl
• Palynologie
• Melissopalynologie

• 👁 Image
  Obrázky, zvuky či videa k tématu pyl na Wikimedia Commons
• 👁 Image
  Slovníkové heslo pyl ve Wikislovníku
• Původ, složení, zpracování a využití pylu z pohledu včelaře
• Pollen images in size order Archivováno 2. 12. 2014 na Wayback Machine.