Ferdinand VII. (Fernando VII; 14. října 1784 El Escorial – 29. září 1833 Madrid), syn Karla IV. Španělského, byl dvakrát králem Španělska. Poprvé v březnu a květnu roku 1808, poté byl přinucen k abdikaci Napoleonem Bonapartem a na španělský trůn usedl král Josef I. Bonaparte, Napoleonův bratr, který vládl Španělsku až do roku 1813. Po Napoleonově pádu, kdy Španělsko získalo nezávislost, mohl Ferdinand VII. znovu usednout na trůn; vládl pak až do své smrti roku 1833.

Ferdinand VII. neměl žádného mužského dědice a podle platného salického práva se jeho nástupcem měl stát jeho bratr Karel (Don Carlos). Ferdinand VII. ale nástupnictví zajistil prostřednictvím pragmatické sankce své dceři Isabele II. Rozkol mezi stoupenci Isabely a Dona Carlose přerostl do vleklých karlistických válek; radikální karlisté pragmatickou sankci nikdy neuznali a nepovažují tak za legitimní španělské krále ani Jana Karla I. a Filipa VI.

Po lidových nepokojích v Aranjuezu Karel IV. v březnu 1808 abdikoval. Ferdinand nastoupil na trůn a obrátil se na Napoleona o podporu. Dne 6. května 1808 abdikoval a Napoleon poté držel Ferdinanda šest let pod dohledem ve Francii na zámku Valençay.^[1] Historik Charles Oman poznamenal, že výběr Valençay byl Napoleonovým praktickým žertem na účet jeho bývalého ministra zahraničí Talleyranda, majitele zámku, kvůli jeho nezájmu o španělské záležitosti.^[2]

Zatímco vyšší vrstvy španělské vlády přijaly jeho abdikaci a Napoleonovu volbu svého bratra Josefa Bonaparta jako španělského krále, španělský lid nikoliv. Po celé zemi vypukla povstání, což znamenalo začátek španělské války za nezávislost.^[3] Byly zřízeny provinční junty, které měly kontrolovat regiony v opozici vůči novému francouzskému králi. Po bitvě u Bailénu, která prokázala, že Španělé mohou Francouzům vzdorovat, Rada Kastilie změnila své rozhodnutí a 11. srpna 1808 prohlásila abdikace v Bayonne za neplatné. Dne 24. srpna byl Ferdinand VII. znovu prohlášen za krále Španělska a jednání mezi Radou a provinčními juntami o vytvoření Nejvyšší centrální junty byla dokončena. Dne 14. ledna 1809 britská vláda uznala Ferdinanda VII. jako krále Španělska.^[1]

• 1/ 6. října 1802 ∞ princezna Marie Antonie Neapolsko-Sicilská (1784 – 1806), dcera Ferdinanda I. a Marie Karolíny Habsbursko-Lotrinské
• 2/ 29. září 1816 ∞ princezna Marie Isabela Portugalská (1797 – 1818), dcera Jana VI. a Carloty Španělské
  • María Luisa Isabel (* 21. srpna 1817 – † 9. ledna 1818)
• 3/ 20. října 1819 ∞ princezna Marie Josefa Saská (1803 – 1829), dcera prince Maxmiliána Saského a Karoliny Bourbonsko-Parmské
• 4/ 11. prosince 1829 ∞ princezna Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská (1806 – 1878), dcera Františka I. a Marie Izabely Španělské
  • Isabela II. (* 10. října 1830 – † 9. dubna 1904) ∞ 1846 František Cádizský (1822 – 1902)
  • Luisa Fernanda (* 30. ledna 1832 – † 2. února 1897) ∞ 1846 Antonín Orleánský (1824 -1890), vévoda z Montpensier