VOOZH about

URL: https://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_Temple

⇱ Henry Temple – Wikipedie


Přeskočit na obsah
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Henry Temple, 3. vikomt Palmerston
👁 Image
Premiér Spojeného království
Vefunkci:
6. únor 185519. únor 1858
PanovníkViktorie
PředchůdceGeorge Hamilton-Gordon
NástupceEdward Smith-Stanley
Premiér Spojeného království
Vefunkci:
12. červen 185918. říjen 1865
PanovníkViktorie
PředchůdceEdward Smith-Stanley
NástupceJohn Russell
Stranická příslušnost
ČlenstvíWhigové a Liberální strana

Narození20. říjen 1784
Westminster
Úmrtí18.října 1865 (vevěku80let)
Hertfordshire
MístopohřbeníWestminsterské opatství
ChoťEmily Temple, vikomtesa Palmerstonová (od 1839)
RodičeHenry Temple, 2nd Viscount Palmerston a Mary Mee
Alma materSt John's College, Cambridge
Profesepolitik
Náboženstvíanglikánství
Oceněníčlen Královské společnosti
velkokříž Řádu lázně
Podvazkový řád
Podpis👁 Henry Temple, podpis
CommonsHenry Temple, 3rd Viscount Palmerston
👁 Image
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Henry Temple, 3. vikomt Palmerston, (20. říjen 178418. říjen 1865) byl britský státník, který po dvě funkční období zastával funkci premiéra. Většinou je uváděn jako lord Palmerston. V různých vládních funkcích působil téměř nepřetržitě od roku 1807 až do své smrti roku 1865. Svou politickou kariéru zahájil jako člen strany toryů aukončil ji jako člen Liberální strany.

Nejvíce je zmiňováno jeho směrování zahraniční politiky v období, kdy se Británie nacházela na vrcholu své moci a kdy působil jako ministr zahraničí nebo předseda vlády. Některé jeho agresivní kroky, označované jako intervencionistické, byly kontroverzní už vdobě, kdy je uplatňoval, a jejich použití je sporné izdnešního pohledu.

Henry Temple se narodil v Londýně v irské větvi rodiny Templeů 20. října 1784. Studoval na elitní škole vHarrow a poté na St John's College vCambridgi. Do parlamentu byl poprvé zvolen roku 1807 za obvod Newport. Spodporou Thomase Pelhama a Jamese Harrise byl jmenován nižším úředníkem admirality ve vládě Williama Cavendish-Bentincka.

V roce 1802 zdědil šlechtický titul jako 3. vikomt Palmerston.

Ministr zahraničí

[editovat | editovat zdroj]

Poté, co se stal roku 1830 premiérem Charles Grey, byl lord Palmerston jmenován ministrem zahraničí. Jeho styl zahraniční politiky byl předchůdcem směru, který bývá označován jako politika dělových člunů.

Vilém I. Nizozemský se chopil příležitosti uplatnit svou moc, kterou získal po napoleonských válkách, aprosadil svolání konference oBelgii do Londýna. Britský návrh obsahoval vyhlášení nezávislosti Belgie, což Palmerston pokládal za záruku bezpečnosti Británie. Britská politika byla zaměřena na spojenectví sFrancií ačástečně ina zachování samostatnosti Belgie. Svůj postoj Britové uhájili a na belgický trůn nastoupil vdovec po britské princezně Leopold I. Belgický.

Na Pyrenejském poloostrově prosadil Palmerston vznik čtyřčlenné koalice, která měla za úkol minimalizovat spory onástupnictví trůnu tamějších monarchií. Dohoda ovzniku této aliance byla podepsána 22.dubna 1834 vLondýně. Francie se kdohodě nepřipojila arozpor vtéto záležitosti byl počátkem obnovené rivality obou zemí.

Palmerston se velmi zajímal o záležitosti Východní Evropy. V době řecké osvobozenecké války energicky podporoval Řeky proti turecké nadvládě aprosazoval přijetí mírové dohody zKonstantinopole, která zajistila samostatnost Řecka. Nicméně od roku 1830 se stala hlavním pilířem jeho politiky vtéto oblasti obrana Osmanské říše, protože věřil v obnovu tureckého vlivu. Jeho hlavním záměrem bylo zabránit Rusku, aby ovládlo Bospor. Usiloval taky oomezení vlivu Francie voblastech na řece Nilu.

První období

[editovat | editovat zdroj]

Poté, co vláda George Hamiltona-Gordona odstoupila pro neúspěšné vedení krymské války, pověřila královna Viktorie sestavením vlády lorda Palmerstona. Po smrti cara MikulášeI. vroce 1855 nastoupil na ruský trůn jeho syn AlexandrII., který měl zájem ouzavření míru. Palmerston považoval pozici Británie při tomto jednání za nevýhodnou, aproto návrh odmítl. Po dalších bojích došlo kopětným jednáním, jejichž výsledkem bylo svolání kongresu do Paříže, kde byla uzavřena mírová dohoda. Touto dohodou byla mimo jiné zajištěna demilitarizace oblasti Černého moře, což byl výsledek, kterého chtěl Palmerston dosáhnout.

Na počátku roku 1858 poslal do Parlamentu návrh zákona, který definoval přípravu vraždy nějaké osoby v cizině jako hrdelní zločin. Při prvním čtení tento zákon konzervativci schválili, ale při druhém čtení byl Palmerston poražen a v únoru téhož roku jako premiér rezignoval.

Konzervativní strana měla v dolní komoře Parlamentu menšinu, a tak John Russell vydal prohlášení k rozšíření volebního práva, které konzervativci sice odmítli, ale přes jejich odpor bylo přijato. Parlament byl rozpuštěn abyly vypsány nové všeobecné volby. Palmerston odmítl nabídku Benjamina Disraeliho stát se vůdcem konzervativců amísto toho se účastnil schůze, kde byla založena Liberální strana. Královna požádala lorda Granwilea, aby sestavil vládu, ale protože to odmítl, pověřila jejím sestavením Palmerstona.

Druhé období

[editovat | editovat zdroj]

V americké občanské válce stranil Palmerston otrokářské Konfederaci. Byl sice oponentem otrokářství jako takového, ale zároveň byl nepřítelem Spojených států. Věřil, že rozpad Unie způsobí irozpad Spojených států aKonfederace se stane odbytištěm britského zboží.

Na počátku války Británie vyhlásila neutralitu a Palmerston se rozhodl přijmout neoficiální zástupce Konfederace. Ministru zahraničí přislíbil poslat vojenské posily do Kanady, protože předpokládal, že Unie se sKonfederací dohodne apoté napadne svého severního souseda. Po porážce Konfederace vbitvě uAntietamu odmítl nabídku Napoleona III. uznat Konfederaci, protože považoval vojenskou situaci za nejasnou.

Dne 29. července 1862 obdržel doporučení zadržet v přístavu loď Alabama, která byla postavena pro Konfederaci, protože by to bylo chápáno jako porušení neutrality. Navíc krize textilního odvětví v průmyslovém severu začala přiklánět veřejné mínění proti Konfederaci. Loď ale vyplula dřív, než mohl být jejímu kapitánovi doručen příkaz k návratu a dokázala zničit několik lodí Severu. Americká vláda požadovala po Británii odškodné, to ale bylo zaplaceno až jeho nástupcem Williamem Gladstonem.

Vítězství ve volbách a smrt

[editovat | editovat zdroj]

Všeobecné volby v červenci 1865 přinesly Palmerstonovi vyšší zastoupení jeho strany v Dolní sněmovně. Po nich však musel řešit násilí působené Feniány vIrsku. Pověřil správce Irska Johna Wodehouse, aby přijal drastická opatření, ato například monitorování cest Američanů do Irska, protože se domníval, že aktivita Feniánů je podporována zAmeriky. Nařídil taky vyslat vojenské posily do Kanady iIrska.

Na počátku října dostal lord Palmerston třesavku a náhlý záchvat horečky. Zemřel 18. října 1865 dopoledne. Ikdyž chtěl být pohřben vRommseyském opatství, vláda trvala na státním pohřbu auložení jeho ostatků ve Westminsterském opatství. Byl čtvrtým člověkem, nepocházejícím zkrálovského rodu, kterému byla udělena čest státního pohřbu (předtím to byli Isaac Newton, Horatio Nelson aArthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu).

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Henry John Temple, 3rd Viscount Palmerston na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Premiéři Spojeného království

Robert Walpole (1721–1742) Spencer Compton (1742–1743) Henry Pelham (1743–1754) Thomas Pelham-Holles (1754–1756) William Cavendish (1756–1757) Thomas Pelham-Holles (1757–1762) John Stuart (1762–1763) George Grenville (1763–1765) Charles Watson-Wentworth (1765–1766) William Pitt (1766–1768) Augustus Fitzroy (1768–1770) Frederick North (1770–1782) Charles Watson-Wentworth (1782) William Petty (1782–1783) William Cavendish-Bentinck (1783) William Pitt mladší (1783–1801)

👁 Znak Spojeného království

Henry Addington (1801–1804) William Pitt mladší (1804–1806) William Wyndham Grenville (1806–1807) William Cavendish-Bentinck (1807–1809) Spencer Perceval (1809–1812) Robert Jenkinson (1812–1827) George Canning (1827) Frederick John Robinson (1827–1828) Arthur Wellesley (1828–1830) Charles Grey (1830–1834) William Lamb (1834) Arthur Wellesley (1834) Robert Peel (1834–1835) William Lamb (1835–1841) Robert Peel (1841–1846) John Russell (1846–1852) Edward Smith-Stanley (1852) George Hamilton-Gordon (1852–1855) Henry Temple (1855–1858) Edward Smith-Stanley (1858–1859) Henry Temple (1859–1865) John Russell (1865–1866) Edward Smith-Stanley (1866–1868) Benjamin Disraeli (1868) William Gladstone (1868–1874) Benjamin Disraeli (1874–1880) William Gladstone (1880–1885) Robert Cecil (1885–1886) William Gladstone (1886) Robert Cecil (1886–1892) William Gladstone (1892–1894) Archibald Primrose (1894–1895) Robert Cecil (1895–1902) Arthur Balfour (1902–1905) Henry Campbell-Bannerman (1905–1908) Herbert Henry Asquith (1908–1916) David Lloyd George (1916–1922) Andrew Bonar Law (1922–1923) Stanley Baldwin (1923–1924) Ramsay MacDonald (1924) Stanley Baldwin (1924–1929) Ramsay MacDonald (1929–1935) Stanley Baldwin (1935–1937) Neville Chamberlain (1937–1940) Winston Churchill (1940–1945) Clement Attlee (1945–1951) Winston Churchill (1951–1955) Anthony Eden (1955–1957) Harold Macmillan (1957–1963) Alec Douglas-Home (1963–1964) Harold Wilson (1964–1970) Edward Heath (1970–1974) Harold Wilson (1974–1976) James Callaghan (1976–1979) Margaret Thatcherová (1979–1990) John Major (1990–1997) Tony Blair (1997–2007) Gordon Brown (2007–2010) David Cameron (2010–2016) Theresa Mayová (2016–2019) Boris Johnson (2019–2022) Liz Trussová (2022) Rishi Sunak (2022–2024) Keir Starmer (od 2024)