Imrich Flassik (12. července 1924 Banská Bystrica^[1] – 14. září 2013 Bratislava^[2]) byl slovenský a československý právník a politik, po sametové revoluci československý ministr pověřený řízením Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž ve vládě Mariána Čalfy.

Pocházel z rodiny bankovního úředníka, v dětství bydlel s rodiči v Banské Bystrici, později ve Dvoře Králové nad Labem a Žilině. Od roku 1933 chodil na gymnázium v Ružomberku. V letech 1936–1944 studoval na gymnáziu v Banské Bystrici, pak v letech 1944–1948 Právnickou fakultu Univerzity Komenského a Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě. V období let 1948–1951 pracoval jako právník na Oblastním ředitelství podniku Keramika. V roce 1952 byl učitelem na Škole administrativních pracovnic, učil na Hospodářské škole v Pezinku, následně v letech 1954–1960 byl právníkem v podniku Stavoprojekt a v letech 1960–1967 zaměstnancem v odboru výstavby Úřadu předsednictva Slovenské akademie věd. V letech 1967–1991 byl státním arbitrem při Státní arbitráži Slovenské (socialistické) republiky. Jako člen pracovní expertní skupiny zřízené Federálním shromážděním se podílel na tvorbě nového Obchodního zákoníku.^[1][3]

Po sametové revoluci se zapojil do politiky. V listopadu 1990 se účastnil 2. sněmu KDH a koordinoval práci komise pro přípravu nových stanov. V dubnu 1991 se stal místopředsedou Spolku křesťanských právníků.^[4] 18. ledna 1991 byl jmenován ministrem pověřeným řízením Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž ve druhé vládě Mariána Čalfy. Portfolio si udržel do konce existence vlády, tedy do 2. července 1992.^[5] Do vlády ho nominovalo Kresťanskodemokratické hnutie.^[6] Jako ministr v březnu 1992 označil koupi automobilky Škoda v Mladé Boleslavi firmou Volkswagen za neplatnou. Již předtím v roce 1991 kritizoval, že privatizace Škody nebyla jeho úřadu oznámena. Toto tvrzení ovšem odmítl tehdejší český ministr průmyslu Jan Vrba. Fúze obou firem podle něj nebyla v rozporu s antimonopolním zákonem a odmítl, že by česká vláda přislíbila Škodě ochranu před působením antimonopolního zákona. Federální úřad pro hospodářskou soutěž nakonec privatizaci posvětil 15. března 1992.^[7]

V letech 1992–1994 byl předsedou obchodního senátu Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Od roku 1994 pracoval jako advokát Aliance advokátů. Publikoval odborné články v slovenských Hospodářských novinách a byl spoluautorem knihy Arbitrážne konanie. Působil i jako místopředseda redakční rady Bulletinu slovenské advokacie.^[3]

Zemřel v září 2013 po krátké těžké nemoci.^[2]