Narodil se jako levoboček Jana Jindřicha a neprovdané ženy svobodného stavu neznámého jména a původu, pravděpodobně kolem roku 1345 (je tak nejstarším známým potomkem Jana Jindřicha).^[1] Od počátku byl pro svůj nelegitimní původ zřejmě určen k církevní dráze. Vyrůstal pravděpodobně na Moravě, kde navštěvoval některou ze škol – snad olomouckou katedrální, neboť v letech 1357 a 1358 je uváděn jako „žák olomoucké diecéze“.^[2] Před rokem 1365 se stal kanovníkem královské kapituly sv. Petra a Pavla v Brně, toho roku také studoval na artistické fakultě.^[3] Na konci roku 1368 byl při pobytu vŘímě svým strýcem Karlem IV. jmenován proboštem královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, neboť stávající probošt Burchard zHardeggu při římské jízdě zemřel. Jan se ujal svého úřadu až po návratu do Českého království v létě 1369.^[4]

V první polovině roku 1380 Jan rezignoval na brněnský kanonikát a vzdal se též úřadu vyšehradského probošta, neboť byl po smrti Alberta ze Šternberka zvolen a vysvěcen litomyšlským biskupem.^[5] (Avignonský papež Klement VII. do tohoto úřadu však jmenoval Hynka Kluku z Klučova, který ale působil převážně u kurie v Avignonu a jeho reálný vliv na diecézi byl nulový. Přesto se však až do roku 1394 označoval jako zvolený biskup litomyšlský.^[6]) Jan převzal správu biskupství, které v následujících letech řídil. Již na přelomu let 1380 a 1381 se po smrti Jana ze Středy pokusil stát olomouckým biskupem, který měl mnohem větší vliv. Jan byl s podporou Václava IV. kapitulou skutečně zvolen, ovšem post nakonec získal kvůli momentálním církevně-politickým zájmům českého krále Petr Jelito.^[7] Počátek Janova episkopátu byl poznamenán sporem s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který vyvrcholil roku 1384 vzájemnou exkomunikací. Posléze se však jejich vztahy normalizovaly.^[8] Petr Jelito v roce 1387 zemřel a Jan podnikl druhý pokus o získání tohoto stolce. Tentokrát s podporou svých polorodých bratrů, markrabat Jošta a Prokopa, a proti vůli krále Václava.^[9] Pravděpodobně byl zvolen olomouckou kapitulou a je možné, že s pomocí bratrů a s posvěcením nejvyššího maršálka Jindřicha z Lipé biskupství obsadil, i když se králi Václavovi IV. podařilo dosáhnout rychlého papežského jmenování olomouckým biskupem Mikuláše z Riesenburka.^[10]

V 80. letech 14. století probíhaly vaquilejském patriarchátu rozsáhlé vnitřní spory a země byla vyčerpána válkou. Dne 27. listopadu 1387 jmenoval papež Urban VI., snad na radu Václava IV., Jana z Moravy patriarchou aquilejským, čímž skončilo i jeho biskupské působení vLitomyšli a Olomouci. Zejména vUdine, hospodářském a strategickém centru patriarchátu, byla volba přijata s velkým nadšením.^[11]

Do Itálie dorazil Jan vzáří následujícího roku^[12] a vzhledem k tomu, že chtěl udržet postavení uvadající patriarchální moci, provedl některé reformy a poté zahájil rozsáhlé násilné represe vůči svým odpůrcům zřad plutokracie.^[13] Tím se dostal do rozsáhlého konfliktu smístní šlechtou, takže situace v zemi se nijak neuklidnila. Rod Savorgnanů, který dlouhá staletí prakticky ovládal Udine, se chtěl pomstít za vraždu Federica ze Savorgnana zroku 1389, kterou rodina přičítala právě Janovi (i když podle pramenů bylo jeho zapojení do události spíše nepravděpodobné).^[14] Savorgnanská klika nechala vlétě 1392 zabít Janova rádce biskupa Augustina, bývalého převora augustiniánského kláštera vBrně.^[15]

Sám Jan byl Savorgnany zavražděn 13. října 1394 na svém udinském hradě, podle jiných pramenů před jeho branami.^[16] Vzhledem ke špatným vztahům Jana a místních důležitých rodin bylo Janovo tělo hned následujícího dne po jeho smrti přesunuto do hrobky jeho strýce, patriarchy Mikuláše, čímž mu byl odepřen vlastní hrob.^[17]

Vhistorické paměti vUdine byl i spodporou Savorgnanů líčen jako tyran, který si smrt zasloužil, naopak vCividale se těšil značné úctě.^[18]

• SCHMIDT, Ondřej. Aquilejský patriarcha Jan z Moravy († 1394). Biografie jednoho lucemburského levobočka. Brno, 2015. 251s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta – Historický ústav. Vedoucí práce Petr Elbel. Dostupné online.
• SCHMIDT, Ondřej. Jan z Moravy: Zapomenutý Lucemburk na aquilejském stolci. Praha: Vyšehrad, 2016. 288s. ISBN978-80-7429-741-0.

• 👁 Image
  Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan z Moravy na Wikimedia Commons