Žebrák Lazar vystupuje jako jedna ze dvou hlavních postav Ježíšova podobenství zaznamenaného (Podobenství o boháči a Lazarovi Lk 16,19–31): I když na zemi je Lazar nejchudší z chudých, může po smrti být posazen ke stolu nebeské hostiny, zatímco pyšný boháč trpí žízní. Příběh tedy naznačuje, že Bůh nesoudí podle měřítek úspěšnosti v pozemském životě.

Lazar z Betánie, bratr Marie a Marty, zvaný též svatý Lazar, byl podle Jan 11,1–5 Ježíšův přítel. Onemocněl a zemřel. Když se čtyři dny po smrti k jeho hrobu dostavil Ježíš, zázračně ho vzkřísil z mrtvých. V kompozici Janova evangelia představuje scéna vzkříšení Lazara vrcholný bod Ježíšova pozemského působení těsně před jeho zatčením a popravou a má čtenáře připravit na vlastní Kristovo zmrtvýchvstání. Ježíš před zázrakem vysvětluje Lazarově sestře Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (11, 25n – citováno dle Českého ekumenického překladu bible)

Svatý Lazar je proto spojován s nemocí a uzdravením (byly po něm často pojmenovávány špitály a také ekumenický Řád svatého Lazara, neboli lazariáni). Ve výtvarném umění bývá zobrazována scéna jeho vzkříšení, kdy Lazar ovázaný rubášem vychází z hrobové jeskyně. Svátek se slaví 17. prosince.