Fotbal se v Leedsu objevoval již od roku 1877. První profesionální klub byl ale založen z vůle obyvatel města až v roce 1904 pod názvem Leeds City FC. Jenže klub neměl kde hrát. To vyřešily problémy místního ragbyového týmu, který krachoval. Leeds City se tak přesunuli na jeho stadión pod názvem Elland Road. O rok později byl přijat do Football League. První utkání v rámci Division Two odehrál klub na hřišti Bradfordu, kterému podlehl 0:1. V premiérové sezóně Leeds City skončil na šestém místě, o rok později na desátém. Za klub hrál útočník Billy McLeod, který přišel z Lincoln City.

Po roce 1910 se dostal klub do tíživé finanční situace. Do klubu přišel nový manažer Herbert Chapman. Klub vytáhl po 6. místě těsně pod hranici postupu, poté ale skončil na 15. místě. Klubem otřásly informace o uplácení hráčů hostujících týmů během války. Celá situace vyústila aukcí, na které byl celý majetek klubu rozprodán včetně hráčského kádru. Výsledky týmu zdědilo Port Vale.

Několik hodin po aukci se několik příznivců sešlo a byl založen nový klub – Leeds United AFC. Klub se objevil v Midland League, kde hrála dříve rezerva City. Na stadiónu Elland Road se přesunuli hráči Yorkshire Amateurs a ti se poté nabídli, zda by se nemohli spojit s United. Manažerem se stal bývalý hráč City Dick Ray. Vedení klubu dokázalo získat potřebné peníze na provoz klubu. Poté umístilo do novin inzeráty o hledání nových hráčů.

Vše sledoval i vlastník 20 mil vzdáleného Huddersfieldu Town Hilton Crowthe. A protože tento klub neholdoval oblibě místních, tak Crowthea napadlo, že celý klub přesune do Leedsu. Dokonce k tomu získal souhlas hráčů. Místní obyvatelé však byli výrazně proti tomu. Vedení Football League proto rozhodlo, že město Huddersfield musí zaplatit 25 000 liber Croetheovi nebo ať odsouhlasí přesun na Elland Road. Tyto peníze se městu sice nepodařilo získat, ale zvedly se návštěvy, a tak měl Crowthe smůlu.

Crowthe poté půjčil Leeds United 35 000 liber, které mu měli vrátit po postupu do Division One. Přivedl bývalého manažera Barnsley Arthura Fairclougha a Dick Ray se posunul na pozici jeho asistenta.

V roce 1920 byl klub hlasováním přibrán do Football League. V premiérově sezóně v Division Two doplácelo mužstvo především na neproduktivní útok a skončil na 14. místě. Postupnými krůčky se posunoval tabulkou až na první místo v sezóně 1923/24. První pobyt v nejvyšší soutěži nedopadl zrovna nejlépe. Ve třech sezónách skončili na 18., 19. a poté na 21. sestupové pozici. To klub již netrápila malá produktivita nýbrž špatná obrana. Tým vstřelil 69 branek, přesto ale získal pouhých 30 bodů. Podíl na tom měla i změna ofsajdového pravidla, kvůli které padalo všeobecně více branek. Fairclough rezignoval a nahradil ho v té době už bývalý Faircloughův asistent Dick Ray, který si mezitím střihl jednu štaci v Doncasteru za místní Rovers.

Ray okamžitě vedl United opět vstříc postupu a finišovali 2 body za vedoucím Manchesterem City. Pod novým manažerem se United dařilo. Krok za krokem se posunuli přes 13. místo na páté na konci roku 1930. To bylo na dlouhou dobu nejlepší umístění, kterého s Leedsem kdokoliv dosáhl. Byla za tím výborná defenziva, která málem inkasovala nejméně gólů v celé lize. A následoval opět strmý pád dolů. Leeds nasbíral o 15 bodů méně a sešel až 21. sestupové místo. Následoval opět okamžitý návrat a poté se tým na nějakou dobu v první divizi ustálil. Přesto byly často velmi solidní sezóny střídány s těmi skoro katastrofálními. Během sezóny si ve vzpomínce na Leeds City převzali žlutomodré dresy a na čas tak upustili od svých typických bílých dresů. Po osmnáctém místě v roce 1935 vystřídal Dicka Raye Billy Hampson. Leeds se udržel až do začátku 2. světové války a sezóny 1939/40, kdy byl ročník po třech zápasech, ve kterých Leeds nevstřelil jediný gól, přerušen.

Ačkoliv toho Hampson na Elland Road zase tolik neodtrénoval, vydržel zde dlouhých 12 let. To Leeds na konci roku 1947 končil s fatálním 15 bodový odstupem na záchranu poslední. Vzhledem k tomu, že nejhorší obrana byla doplněna pro změnu nejhorším útokem, to ani nemohlo dopadnout jinak. Na hřištích soupeřů byl Leeds pro smích, uhrál v 21 zápasech jediný bod s předposledním Brentfordem. 18 získanými body držel Leeds dlouholetý rekord, který zlomilo až v roce 1985 Stoke City. Bilanci ze hřišť soupeřů drží rekord dodnes. O tom, že se tento klub nedostane z problémů zadarmo, se naplno přesvědčil dosavadní asistent Willis Edwards a po 18. místě v 2. divizi se zase vracel na svůj původní post.

Novým manažerem byl oznámen již 64letý válečný veterán známý svou aplikací armádních manýrů ve fotbalových kruzích přezdívaný svou vojenskou šarží jako Major Frank Buckley. Ačkoliv mnoho hovořilo proti Buckleymu, sklízel i úspěchy. Třeba s Wolverhamptonem Wanderers se zapojil do boje o titul a vytáhl ho do finále FA Cupu. Nyní však přicházel na Elland Road až z 3. divize jako trenér Hull City.

Jeho první sezóna vypadala podobně jako ta předchozí, proměnila se v boj o záchranu ve druhé divizi. Během sezóny se poprvé na hřišti představil Velšan John Charles mnohými označován jako nejvšestrannější hráč, který se kdy narodil v Británii. Jeho doménou byla jak výborná defenzivní práce tak především platil za excelentního kanonýra. Vynikal zejména hrou hlavou, ale i jeho kopací techniku aby leckterý elitní útočník pohledal. Následující sezónu Buckley mnoho postarších hráčů vyměnil za perspektivnější mladíky a vyplatilo se to, Leeds finišoval na páté pozici a v šestém kole FA Cupu. Do týmu Leeds poprvé nakoukla budoucí legenda anglické kopané 15letý Jack Charlton. V sezóně 1950/51 působilo v týmu již jen sedm hráčů z předminulé sezóny a Leeds skončil znovu pátý.

Roku 1952 zakončoval sezónu Leeds na šestém místě a brzy 70letý Buckley začínal být netrpělivý, toužil po postupu. Práce jeho a dalších skautů sice přinášela ovoce, ale hráči nenaplňovali potenciál tak rychle, jak bylo očekáváno. Během sezóny 1952/53 Buckley poprvé vyzkoušel Charlese na postu hrotového útočníka a bohatě se mu to vyplatilo, vsítil 27 branek ve 29 zápasech. Jenže tak vznikla díra v obraně, kterou měl zaplnit mladičký Jack Charlton. Ten ačkoliv nezklamal, na obránce Charlese zapomenout nenechal a United končili desátí. Frank Buckley rezignoval, odešel dva roky do důchodu trénovat třetiligový Walsall.

V tomto období zaznamenal klub největší úspěchy: 2 tituly mistra, 2× triumf a finále ve Veletržním poháru, finále a semifinále Poháru mistrů, finále Poháru vítězů pohárů. Tým byl po Barceloně druhým nejúspěšnějším v historii Veletržního poháru a v zápase o věčné držení tohoto poháru s ní prohrál.

Oporami byli Jack Charlton či Billy Bremner.

Třetí titul přišel v roce 1992.

Druhé nejúspěšnější období v evropských pohárech přišlo okolo roku 2000, kdy se tým dostal do semifinále Poháru UEFA (ve čtvrtfinále přešel přes pražskou Slavii) a do semifinále Ligy mistrů.

Za Leeds nastupovali hráči jako Paul Robinson, Rio Ferdinand, Harry Kewell nebo Robbie Keane.

V roce 2004 klub sestoupil z nejvyšší ligy a v sezoně 2019/20 dokázal vybojovat postup zpět do 1. ligy.

• First Division / Premier League ( 3× )
  • 1968/69, 1973/74, 1991/92
• FA Cup ( 1× )
  • 1971/72
• EFL Cup ( 1× )
  • 1967/68
• Community Shield ( 2× )
  • 1969, 1992

• Veletržní pohár ( 2× )
  • 1967/68, 1970/71

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Leeds United F.C. na anglické Wikipediia History of Leeds United F.C. na anglické Wikipedii.

• 👁 Image
  Obrázky, zvuky či videa k tématu Leeds United AFC na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky (anglicky)
• Stránky o klubu v češtině (česky)