Mendrisio je město na jihu Švýcarska v kantonu Ticino, blízko hranic s Itálií. Leží na úpatí hory Monte Generoso 5 kilometrů od italské hranice, protéká jím řeka Laveggio. Je sídlem stejnojmenného okresu; žije zde přibližně 15tisíc^[1] obyvatel.

Mendrisio se leží na řece Laveggio asi 18 kilometrů jižně od Lugana a asi pět kilometrů od hranic s Itálií. Území obce zasahuje až do oblasti Bellavista v masivu hory Monte Generoso.

Sousedními obcemi jsou Brusino Arsizio, Val Mara a Riva San Vitale na severu, Castel San Pietro na východě, Coldrerio, Novazzano, Bizzarone (v italské provincii Como) a Stabio na jihu, Porto Ceresio, Besano, Viggiù, Clivio a Saltrio (všechny v italské provincii Varese) na západě.

To, že Mendrisio bylo osídleno v době Keltů a Římanů, potvrzuje pamětní deska Publia Valeria Dromona ve staré zvonici. Mendrisio je poprvé zmíněno v roce 793 jako Mendrici, což je pravděpodobně genitiv od jména Mendricus nebo Manricus, jména vůdce langobardského kmene.^[2]

V roce 1140 bylo Mendrisio povýšeno na město. Ve středověku patřilo se svými třemi hrady do sféry vlivu města Como. V roce 1335 se Mendrisio spolu s Comem stalo součástí Milánského vévodství. V 15. století postoupili Mendrisio jako feudální území rodům Rusca a Sanseverino. Ve středověku bylo mezi Porta San Giovanni a řekou Moree postaveno několik světských staveb včetně mohutných věží. Kopci na druhé straně řeky dominoval hrad rodiny Torriani, zničený v pozdním středověku. Od roku 1512 se stalo součástí Švýcarska (pouze v letech 1810–1813 bylo obsazeno vojsky Italského království).

Pravděpodobně již před rokem 1000 tvořil kostel v Mendrisiu církevní okrsek téměř nezávislý na mateřském kostele v Balerně. V 15. století se od něj místní farnost zcela oddělila. V samotném městě byly dvě farnosti, Santi Cosma e Damiano a San Sisinio. Současný farní kostel Santi Cosma e Damiano byl postaven v letech 1863–1875 v neoklasicistním slohu o něco výše než předchozí barokní stavba z roku 1672. Kostel San Sisino se nachází ve čtvrti La Torre. Kousek od něj se nachází kostely San Martino, kde se konají trhy, a San Nicolao. Řád ponížených provozoval hospic San Giovanni a také klášter ve čtvrti Ferrera (1268). Řád servitů byl v roce 1477 přeložen z La Torre do San Giovanni, kde se staral o poutníky a od roku 1644 vyučoval chlapce. Tato škola (sídlící v klášteře San Giovanni, dnes muzeum) se v roce 1852 stala kantonálním gymnáziem. ^[2]

Od konce 18. století byly podél řeky Laveggio postaveny papírny, mlýny, pivovary a v roce 1873 velká přádelna Torriani-Bolzani, která na konci 19. století zaměstnávala 350 dělníků (převážně žen a dětí). Největší demografické a strukturální změny nastaly ve druhé polovině 19. století. Během 60 let se počet obyvatel zdvojnásobil. Obec se rozrůstala podél své hlavní osy: na jihu s pompézními vilami a nemocnicí Beata Vergine (1860), na severu směrem ke Capolagu. Zatímco polopouštní zemědělství se ocitlo v krizi, výstavba železnice (Gotthardská dráha) vedla ke vzniku druhého diverzifikovaného průmyslového centra (po manufakturách v Moree) pod železniční tratí. Po druhé světové válce se tato průmyslová zóna, která zaměstnávala především dělníky z pohraničí, rozšířila přes Prati di San Martino. Na jihu Mendrisia kanton postavil významné veřejné budovy: neuropsychiatrickou kliniku v roce 1898, tržnici v roce 1944 a školy, včetně fakulty architektury italské univerzity v roce 1996.^[2]

Kanton Ticino je jednou zitalsky mluvících oblastí Švýcarska. Převážná většina obyvatel Mendrisia tak hovoří italsky.

Nádraží Mendrisio, otevřené v roce 1882, provozují Švýcarské spolkové dráhy (SBB) a nachází se na Gotthardské dráze.^[3] Od roku 2018 je sem zajíždí mezistátní osobní vlaky Mendrisio–Varese a od roku 2019 také Mendrisio–Malpensa.

Na území obce se nachází také zastávka Mendrisio San Martino a stanice Capolago-Riva San Vitale.

V roce 1926 byla zprovozněna další mezinárodní trať Ferrovie Nord Milano, trať Castellanza–Mendrisio, na které byla již v roce 1928 na švýcarském úseku zastavena osobní doprava, zatímco italský úsek byl v letech 1938–1977 zcela bez provozu. V letech 1995 až 2007 byla částečně obnovena v úseku Malnate Olona – Mendrisio, aby na ní mohly být v provozu příležitostné turistické vlaky, vedené parní trakcí.

Trať na Monte Generoso je ozubnicová úzkokolejná dráha, spojující místní část Capolago s vrcholem Monte Generoso, nejvyšším vrcholem oblasti Sottoceneri. Jediná ozubnicová železnice v Ticinu je obsluhována pravidelnými spoji od 1. dubna do 31. října.^[4]

Městem prochází také švýcarská dálnice A2 (Basilej – Lucern – Gotthard – Lugano – Chiasso) a pokračující dále směrem na Milán, kam lze dojet za přibližně 45 minut. Přes Mendrisio vede původní hlavní silnice č. 2.

Město je nazýváno il magnifico borgo díky množství architektonických památek, jako jsou kostely sv. Kosmy a Damiána, sv. Jana Křtitele a sv. Rocha, měšťanské domy Villa Argentina, Palazzo Pollini a Casa Croci nebo stará tiskárna Tipografia Elvetica. Nachází se zde Accademia di Architettura di Mendrisio, obrazová galerie a archeologický park. Turistickou atrakcí je velikonoční procesí. Mendrisio je centrem významné vinařské oblasti.

Mendrisio pořádalo mistrovství světa v silniční cyklistice v letech 1971 a 2009.

• rod Bossi, italští kameníci, stavitelé a architekti 16.–17. století, z Mendrisia odcházeli mj. do Čech
• Max Huber (1919–1992), grafik, žil a zemřel v Mendrisiu
• Mario Botta (* 1943), architekt, pochází z Mendrisia