Před druhou světovou válkou byl Robert Schuman významný, veřejně známý mnichovan – podporovatel appeasementu a mnichovské dohody – předválečné Francie.^[1]

Jako významný zastánce britsko-francouzské politiky appeasementu podpořil včlánku vlistu Le Lorrain z11.září roku 1938 ústupky Německu. Tvrdil, že Německo nepodnikne nevyprovokovaný útok na Francii, a že proto bude lépe, když se mu neposkytne záminka. Ktomuto tématu se vrátil 25.září 1938 vněmecky vycházejících novinách Elsässer. Na základě právnické analýzy československo-francouzské dohody zroku 1925 se pokusil minimalizovat francouzské závazky kČeskoslovensku. Napsal tehdy, že Francie za žádných okolností nepodnikne žádné kroky, jež by mohly destabilizovat „mír“.^[1]

Vbřeznu 1940 byl Robert Schuman, jakožto zvolený zástupce departementu Moselle, jmenován náměstkem pro uprchlíky vReynaudově vládě.^[2] Po německé ofenzivě 10.května 1940 se Robert Schuman již 12.června domníval, že „je třeba složit zbraně“.^[3] Dva dny před tím, dne 10.července hlasoval pro udělení plných pravomocí maršálu Pétainovi. Dne 16.června 1940 byl bez konzultace potvrzen ve funkci náměstka a stal se tak členem Pétainovy vlády.^[4] Vtéto vládě však nezasedal a odva dny později zní odstoupil.^[5] Tato demise byla přijata vokamžiku sestavení první vlády vichistického režimu.

Mosella byla oněkolik dní později fakticky připojena kNěmecké říši – byla začleněna do Gau Westmark, jehož hlavním městem byl Saarbrücken — a Robert Schuman, který se vrátil do Moselly, byl dne 14.září 1940 vMetách zatčen gestapem za akty odporu a protesty proti nacistickým metodám. Byl uvězněn vizolaci ve věznici vMetách, než byl 13.dubna 1941 převezen do Neustadtu vPorýní-Falci, a to díky zmírnění jeho vězeňských podmínek, okteré se zasloužil Heinrich Welsch.

Během svého domácího vězení hovoří se svými návštěvníky lucembursky, aby nebylo možné jeho rozhovory sledovat.^[6]

Ve svých 56 letech uprchl a 13.srpna 1942 se mu podařilo dostat do svobodné zóny ve Vienne, když překročil demarkační linii ve Vernon poté, co strávil deset dní vopatství Ligugé. Prošel také klášterem Trappe de Notre-Dame-des-Neiges vArdèche. Usadil se vLyonu, kde žilo mnoho vyhnaných obyvatel zMoselly. Prostřednictvím svého přítele, policejního komisaře Charlese-Alberta Watieze, udržoval úzký kontakt smnoha uprchlíky a podílel se na činnosti lotrinského výboru, který se vLyonu zformoval sRobertem Sérotem, Gabrielem Hocquardem, Ségolène de Wendel, Paulem Durandem, doktorem Melchiorem a Reném Jagerem.^[3]

Po osvobození mohl být díky svému předchozímu hlasování opředání plných pravomocí maršálovi Pétainovi učiněn dle vyhlášky z21. dubna 1944 nezvolitelným. Za „účast“ vPetainově vládě byl označen za „národně nečestného“ a ministr války André Diethelm požadoval, aby byl „tento produkt vichistického režimu okamžitě odstraněn“. Vtouze znovu převzít politickou odpovědnost nakonec 24. července 1945 napsal generálu deGaullovi a požádal ho, aby toto rozhodnutí přehodnotil. Schumanovi spojenci intervenovali upředsedy prozatímní vlády, aby tuto žádost podpořili. Charles deGaulle rozhodl, že věc bude odložena.

Dne 15.září 1945 komise Nejvyššího soudu rozhodla ozastavení řízení ve věci jeho nezvolitelnosti vjeho prospěch a Robert Schuman se vrátil kpolitické kariéře ve Francii. Stal se prvním poslancem, který hlasoval pro udělení plných pravomocí maršálu Pétainovi a který se po osvobození stal ministrem.

Za čtvrté Francouzské republiky se vletech 1946 až 1962 vrátil do poslanecké sněmovny jako zástupce departementu Moselle. Dne 14.července 1946 přivítal vMetách Winstona Churchilla společně sgenerálem Julliotem, guvernérem města Met. Winston Churchill zde pronesl projev na podporu evropské jednoty.

Vroce 1946 zastával funkci ministra financí ve první vládě Bidaulta, na konci roku 1947 se stal předsedou Rady ministrů a vletech 1948 až 1952 působil jako ministr zahraničních věcí. Byl jedním zhlavních vyjednavačů všech významných smluv tohoto období, které se vyznačovalo nutností politické, ekonomické a vojenské organizace západní Evropy spomocí Spojených států (Rada Evropy, Severoatlantická aliance, ESUO atd.) a začátkem studené války vEvropě.

Vobdobí od února 1955 do ledna 1956 zastával funkci ministra spravedlnosti. Společně sgenerálem Kœnigem tehdy podepsal oběžník, který nařizoval, aby stížnosti týkající se „údajných přestupků“ připisovaných bezpečnostním složkám byly odloženy bez dalšího šetření.

Schumanovo jméno je jako jméno málokterého jiného politika spojeno sEvropou, sjejím poválečným uspořádáním a svytvořením dnešní Evropské unie. Svou dráhu evropského politika začíná Schuman vroce 1948, kdy se stal ministrem zahraničí vcelkem osmi vládách (až do roku 1952). Již vtéto době začíná koncipovat příští vzhled Evropy, později se jeho snahám říká Schumanův plán.

Z9.května 1950 pochází jeho historické Vyhlášení onovém uspořádání Evropy (tzv. Schumanova deklarace), počínající vznikem Montánní unie, která vyústí do vzniku Evropské federace. Montánní unie, která se stala základem Evropského společenství uhlí a oceli, byla založena vPaříži 18.dubna 1951. Schumanovy plány na širší evropské společenství však ve Francii nenalezly podpory, a tak se Schuman vroce 1952 vzdal svého úřadu.

Vroce 1953 vstoupila vplatnost evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (též Strassburská konvence^[7]), na které se Schuman významně podílel. Schuman pak podnikl mnoho cest po Evropě a zasazoval se ouskutečnění své myšlenky sjednocené Evropy. Zadostiučinění se dočkal roku 1957 přijetím Římských smluv; orok později byl zvolen prvním předsedou Evropského parlamentu, vtémže roce mu byla udělena cena Karla Velikého města Cáchy.

Robert Schuman byl též velkým zastáncem porozumění mezi Německem a Francií, na kterém stojí celý evropský integrační projekt.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Robert Schuman na francouzské Wikipedii.

• CONZEMIUS, Victor. Proroci a předchůdci. Praha: Zvon, 1997. 259s. ISBN80-7113-220-9. Kapitola Robert Schuman - Křesťan a státník, s.201–211.

• Seznam ctihodných katolické církve

• 👁 Image
  Obrázky, zvuky či videa k tématu Robert Schuman na Wikimedia Commons
• Schumanova Deklarace z roku 1950 (na stránkách EU)