Thallium (dle starších pravidel též thalium či talium^[2][3]; chemická značka Tl, latinsky Thallium) je značně toxický měkký, lesklý kov bílé barvy.

Thallium je velmi řídce se vyskytující kovový prvek, nalézající se obvykle jako příměs vsulfidických rudách. Vpřírodě se vyskytuje pouze ve formě sloučenin, vmocenství Tl⁺¹ a Tl⁺³. Při teplotách pod 2,39K je tento kov supravodivý.

Objevil jej roku 1861 sir William Crookes při spektroskopickém zkoumání obsahu telluru ve zbytcích po zpracování sulfidických rud.

• Thallium je vzemské kůře značně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 0,5–2ppm (mg/kg). Vmořské vodě je jeho koncentrace natolik nízká, že ji nelze změřit ani nejcitlivějšími analytickými technikami, udává se, že je nižší než 0,01μg/l. Ve vesmíru připadá na jeden atom thalia přibližně 300miliard atomů vodíku.
• Vhorninách se vyskytuje vždy pouze jako příměs, především v sulfidických rudách mědi, olova a zinku. Odpad po zpracování těchto rud slouží pak jako surovina pro přípravu čistého thallia elektrolýzou. Vněkterých lokalitách se také nachází ve zvýšené koncentraci vjílových minerálech a žule.

• Většina produkce thallia se spotřebovává velektronice. Je důležitým prvkem při výrobě některých polovodičů, například tranzistorů, fotočlánků scitlivostí v infračervené oblasti spektra a supravodičů.
• Sloučeniny thallia jsou značně toxické, a proto se thallium vminulosti používalo jako účinná látka některých prostředků na hubení krys, dalších hlodavců i hmyzu.
• Thallium nachází uplatnění při výrobě speciálních skel. Jde o slitiny se sírou, selenem a arsenem, které poskytují velmi těžká, ale snadno tavitelná (teplota tání 125–150°C) skla smimořádně velkou odrazivostí, tedy svysokým indexem lomu světla.
• Přidává se do lehkotavitelných slitin.
• Výbojky plněné parami thallia vydávají zelené světlo.
• Jeho slabými roztoky se impregnuje dřevo a moří obilí před výsevem.
• Slouží k výrobě detekčních členů pro měření úrovně záření gama vjaderných elektrárnách a jaderném výzkumu.
• Radioizotop ²⁰¹Tl se používá při radionuklidovém vyšetření průtoku krve koronárním řečištěm.^[4]
• vodné roztoky solí thallia s organickými kyselinami mají velmi vysokou hustotu a užívají se v mineralogii mj. pro orientační stanovení hustoty nerostů (Clericiho roztok – mravenčan a malonan thallný, hustota 4,25g/cm³ při 20°C)

Thallium je považováno za mimořádně toxický prvek. Vmnoha státech světa proto již bylo zakázáno používat jej jako součást nástrah na krysy a mravence. Thallné soli jsou velmi prudkými jedy pro teplokrevná zvířata. Buněčný jed se snadno váže na nervovou tkáň a vylučovací orgány. Otrava nastane po dávkách 0,1–0,5g; smrtelná dávka je 1–5g. Soli thallia jsou pokládány za potenciálně karcinogenní. Pro tyto vlastnosti, a také pro obtížnou detekovatelnost, je thallium oblíbené mezi traviči.

Mezi příznaky otravy mj. patří: vypadávání vlasů a chlupů, bolest/znecitlivění nervů končetin (periferální neuropatie), poškození trávicí soustavy, krvavé zvracení, bolesti břicha (doprovázené i zácpou), prsou a kloubů. Bylo zjištěno, že na otravu thalliem existuje účinný protijed – barvivo berlínská modř. Podává se orálně; při průchodu tělem na sebe váže ionty thallia a je pak vyloučeno stolicí.

Vhutním průmyslu hrozí expozice pracovníků thalliem vpodobě polétavého prachu. Jako maximální přípustná dávka, které může být vystavena pokožka anebo dýchací orgány, bylo určeno množství 0,1mg/m³ vzduchu za pracovní (8hodinovou) směnu.