Historie Nuselského údolí

Osídlení nuselské oblasti má velmi starou historii, kterou na přelomu 19. a 20. století potvrdily vykopávky spojené s novodobou výstavbou. Nejstarší archeologické nálezy poukazují na mladší dobu kamennou a další průzkumy potom dokazují stopy časných Slovanů. První písemnou zmínku o Nuslích nalezneme v zakládací listině Vyšehradské kapituly, které král Vratislav II. věnoval roku 1088 některé zdejší pozemky.

Zápis z 11. století zmiňuje v těchto místech dvě osady. Blíže Vyšehradu se nacházela Krušina a v dolině u Botiče osada nazývaná Nostuly. Další Nuselské pozemky daroval Vyšehradské kapli kníže Břetislav II. mezi roky 1092-1100. V zápisu z roku 1130 už je nuselská osada jmenována jako Neosvětely a rozdělena je do dvou částí, které dnes můžeme podle polohy označit jako Dolní a Horní Nusle. Dolní Nusle, též zvané Údolí, spadaly přímo pod správu Vyšehradské kapituly. Pozemky Horních Nuslí, položené výše ve stráni, byly užívány stolními úředníky - panskými kráječi, číšníky a stolníky. Nusle jsou v zápisech ze 12. stol. označovány též jako Nóstli, Nástly či Nósly, nebo o sto let později jako Neosly, Neosvětly a dále Nůsly nebo Nůsle v 16. století. Rozhraním oběma Nuslím bývala louka, na níž se v pozdějších dobách odehrávala slavnost Fidlovačka.

Nuselské osady byly obklopeny poli, loukami, zahradami, sady a chmelnicemi. První zmínka o vinicích pod Vyšehradem je datována rokem 1222. V tomto roce potvrdil král Přemysl Otakar I. vyšehradským kanovníkům užívání pozemků Dolních Nuslí s potokem Botičem. Drslav, děkan Vyšehradské kapituly, reorganizoval o rok později osady podle zásad zákupního práva a dal zřídit čtrnáct poplatných rolnických hospodářství. V roce 1323 byly Dolní Nusle děkanem vyšehradským rozděleny na třináct usedlostí a Horní Nusle byly o šest let později z Vyšehradské kapituly převedeny ke kostelu v Krušině.

Vinařství zažívalo zlatý věk za panování císaře Karla IV. a Nuselské údolí se svými vinicemi zasloužilo si své první vžité pojmenování "Valis Vinearum - Údolí viničné". Pokud se týče přírodních krás, byla to jedna z nejutěšenějších částí pražského okolí, kterou meandroval potok Botič. Tento potok však nebyl jedinou vodní plochou v Údolí, ale doplňovaly jej rybníky a další dva toky. Druhým v pořadí byl potok Vinný (později Mlýnský), který se nacházel výše nad Botičem v západní části Folimanky. Třetím bylo rameno potoku, který obtékal prostory Nuselského pivovaru. Oba zmíněné byly ovšem zřízené náhony z rybníků na Botiči a nejednalo se o samostatné vodní toky. Zdejší vody byly ve 14. století velmi bohaté na ryby, ale jejich lov byl osadníkům zapovězen, neboť právo rybolovu náleželo pouze děkanovi Vyšehradské kapituly.

Vláda Karla IV. znamenala pro Prahu obrovský přínos a její hranice se nevídaně rozrostly. Císařem založené Nové Město se přiblížilo Nuslím a oddělilo je od královského města opevněním. Tím se změnil i charakter místa a z utěšeného údolí se stalo údolí vojensky strategické. Pro přehled nad případným obléháním města byl pevnostním velitelstvím vydán zákaz výstavby ve vzdálenosti 600 sáhů od hradeb a rozvoj Nuselského údolí byl tudíž striktně vymezen.

To, co pro jedny znamená rozkvět, může se pro druhé stát zkázou a Nusle se první bouře dočkaly v podobě husitského kalichu. Němečtí křížovníci s počátkem války opustili Prahu a obec pražská snadno zabrala Nusle Horní. Dalším cílem Pražanů se stal Vyšehrad, který byl doposud jednou z bašt Zikmundova vojska. Při obléhání Vyšehradu vykopali Pražané příkopy a náspy od kostela v Krušině až k řece Vltavě a z druhé strany k potoku Botiči. V polovině září roku 1420 se na pomoc Pražanům dostavily voje táborských s Hynkem Krušinou z Lichtenburka a Viktorem Bočkem z Poděbrad. Husitské ležení se nacházelo v okolí kostela sv. Krušiny a postupně bylo doplněno dalšími oddíly. Královská posádka, stojící proti ohromné přesile, volala na pomoc Zikmunda, který sbíral vojsko na Moravě. Mezi Pražany a vyšehradskou posádkou bylo smluveno příměří do 8. hodiny ranní 1. listopadu - nedojde-li do té chvíle Vyšehradu pomoci, bude vzdán i s dělostřelbou. Zárukou byl posádce poskytnut čestný odchod a zásoba proviantu. Král Zikmund toho dne s vojsky přitáhl od Kunratic, ale pozdě a bitvu podle úmluvy prohrál. Pražané byli již pány vyšehradských bran, avšak Zikmund neměl v plánu odtáhnout s nepořízenou. Nebral ohledu na rady svých nejoddanějších, kteří jej od nevyrovnaného boje odrazovali a poražen na hlavu byl král nucen přenechat Pražanům s Táborskými památný a bojem zničený hrad.

Další obětí husitského vítězství se stala osada Krušina, která byla úplně zničena a její jméno nadále mizí z historie. Mnohem pozdější nástupkyně Krušiny se již k původnímu pojmenování nevrací a začne se nazývat po novém kostelu Pankrácí. S počátkem husitské doby přechází řádový a duchovenský majetek i s majetkem královským na pražské obce. V roce 1421 připadly oboje Nusle pod správu Nového Města pražského a do svého úřadu je převzal Václav Kunšík.

Novoměstští páni vlastnili Nusle do roku 1547, kdy byly po neúspěšném povstání proti Ferdinandovi I. Habsburskému zabaveny a darovány převorce zderazského kláštera. Následkem úpadku klášterní komunity byly však zderazské správě zase odňaty Ferdinandovým nástupcem Maxmiliánem II. a roku 1574 připojeny k důchodům královské komory, která je připojila k panství města Brandýs nad Labem. V těchto letech užíval Dolní Nusle s částí toku Botiče právník Natanael Hložek z Byslavic. Dědicem majetku Natanaela Hložka byl v roce 1608 bezdětný Mikuláš Hložek z Byslavic a po šesti letech se staly Dolní Nusle vlastnictvím jeho vdovy Benigny Opršalové z Jetřechovic. Dne 5. června 1628 byly Dolní Nusle prodány hraběti Sezimovi z Vrtby.

Druhá bouře zasáhla Nusle ve znamení švédské koruny. Na podzim roku 1639 a 1648 využívaly švédské dělostřelecké oddíly návrší Nuselského údolí k útokům na Vyšehrad a novoměstské hradby u Karlova. Dvě století stará historie, kdy Údolí vyvázlo z bojů bez významné újmy se tentokrát neopakovala a třicetiletá válka zde zanechala kruté stopy. V dochovaném zápisu pro daňové účely, tzv. berní rule, je v Dolních Nuslích uveden k roku 1654 jeden selský grunt a pět chalupnických usedlostí, z nichž jsou čtyři pusté. Zpustošeny byly i znovu zřízené vinice na Folimance a mnoho nuselských budov dlouho leželo v troskách. Přibližně v tomto období vzniká i místopisné pojmenování údolí Jammer Tal, neboli Údolí nářku. Z tehdy úředního jazyka německého vznikne později počeštěné označení Jamertál, či nověji Jamrtál.

Smrtí hraběte Sezimy z Vrtby v roce 1648 připadly Dolní Nusle dědictvím čtyřem jeho synům. Dodatečná dělba statků přiřkla Nuselské údolí synu Janu Františkovi v roce 1657. Syn Jana Františka, Jan Josef z Vrtby, který byl roku 1712 jmenován nejvyšším pražským purkrabím, odkoupil od Nového Města pražského všechny nuselské statky. Takto se v roce 1715 opět spojily obě části Dolních a Horních Nuslí v jeden celek a dalo se zde napočítat již 11 obytných stavení. V roce 1734 zdědil Nusle po hraběti Janu Josefovi z Vrtby jeho starší a stejnojmenný synovec Jan Josef hrabě z Vrtby.

Po vítězné bitvě nad císařskými vojsky u Štěrbohol se 6. května 1757 utábořil v Michli pruský král Fridrich II. a z nuselského návrší ostřeloval Nové Město pražské. Důsledkem obležení pruskou armádou byl odprodej Nuslí Janem Josefem hrabětem z Vrtby knížeti Jindřichu Pavlovi z Mansfeldu a na Dobříši dne 2. října roku 1758.

Roku 1770 dochází v Horních a Dolních Nuslích k očíslování domů a usedlostí. Bylo zde napočítáno 31 budov a oboje Nusle prošly rukama dalších majitelů. Po knížeti z Mansfeldu zdědila jeho majetek dcera Marie Izabela v roce 1780. Její choť, kníže František Gundakar Colloredo, po patnácti letech odprodal významnou část statků Josefu Václavovi, knížeti z Paaru. O dva roky později odkoupil část Nuslí iniciátor tvorby předměstské krajiny Jan Jakub svobodný pán Wimmer, c.k. plukovník a vojenský intendant. Za jeho působení vznikl dřevěný předchůdce Nuselských schodů a vystavěno bylo ohrazení toku Botiče. Na dosud pustých stráních, kolem opravovaných cest v Údolí, nechal vysázet stromy a v úpatí Nuselských schodů zpřístupnil kapli sv. Anny, která byla za josefínských reforem uzavřena. Popularita Jakuba Wimmera stoupala, avšak stejně rychle stoupaly jeho dluhy z realizovaných projektů, a proto byl nucen v roce 1809 Nusle prodat.

Od podplukovníka Wimmera poté odkoupil výhodný celek Nusle-Vršovice-Podolí Jan Filip svobodný pán z Wessenberka a z Ampringenu. V roce 1839 koupil toto panství Karel Josef svobodný pán Puteani a roku 1841 získal pozemky Jiří hrabě Buquoi z pražské univerzity. Nusle jsou tehdy zastavěny 70 domky s 512 obyvateli. Roku 1853 získaly Nusle stabilní katastr, ale při novém rozdělování země byly spojeny s Pankrácí, která vlastní katastr neměla. Úředním rozhodnutím je oblast nadále jmenována jako Nusle-Pankrác. Celý nuselský majetek přešel v roce 1857 do rukou Arnošta Procházky, který jej koupil za 320 000 zlatých. Procházka byl zároveň posledním, jenž vlastnil Nusle jako celek a stal se svědkem doby, v níž statky jednotlivce ustupovaly nevyhnutelné parcelaci pozemků určených k budoucí zástavbě.

Po porážce Rakouska-Uherska v roce 1866 je Praha prohlášena otevřeným městem a příměstské obce očekává podobný osud. Město pražské, ve snaze vyrovnat se evropským metropolím, potřebuje rozšířit své území o průmyslové zóny a nájemní nebo družstevní objekty. Nusle se prvního oživení dočkaly v letech 1870-72, kdy byla s výstavbou železniční tratě zbořena část novoměstských hradeb u Albertova. Jedinou spojnici mezi Prahou a Údolím tvořila do té doby slupská branka u bastionu sv. Leopolda v západní části Přemyslova náměstí.

Ke konci 19. století byly Nusle zázemím především drážních zaměstnanců, dělníků a drobných úředníků z Prahy. Zdejší průmyslová zóna v čele s nuselským pivovarem, továrnou vyrábějící mýdlo, margarin a svíčky, továrnou na kokosové koberce a mnoho dalších přivedla do obou Nuslí nebývalý stavební ruch. Pracujícím v těchto podnicích bylo zapotřebí vystavět obydlí, takže v roce 1880 v Nuslích s přidruženou Pankrácí stály již 203 domy s 5500 obyvateli. Na přelomu století jsou Nusle zastavěny 443 domy a počet obyvatel narostl na 20 122 osob. Takto pronikavý růst nuselských a pankráckých osad si vymohl výnos z 31. prosince 1898, kdy byly Nusle povýšeny na město a jejich starostou jmenován Jaroslav Mužík (1858-1924). Do Nuselského erbu byl tehdy umístěn vinný hrozen, který odkazuje na stařičké vinice v Údolí.

Starosta Mužík byl velkým milovníkem českých dějin a právě jeho zásluhou nesou nuselské ulice jména nejstarších postav naší historie. Starosta se také velkým dílem zasloužil o dějiny Jamrtálu, který byl tehdy periferií jak města Pražského, tak města Nuselského. Regionální geografickou nevýhodou Nuselského údolí byla totiž jeho obtížná obslužnost a nemožnost srůstu s ostatními městskými celky. Osa Údolí je zde rozdělena potokem a západní část podtržena hradbami Nového města a Vyšehradu. Mužík vyřešil ve Vídni průtahy s dodatečným probořením hradeb k uvolnění cesty pro povozy a v Nuselském údolí se během několika krátkých let zaplňují prázdné parcely obytnými domy. Kolem roku 1910 jsou Dolní Nusle napojeny na moderní pražskou kanalizaci s čističkou odpadních vod v Bubenči a regulováno je i koryto Botiče. Za výstavbou celé kanalizační soustavy, která slouží městu dodnes, stál mezi lety 1897 a 1915 stavební inženýr William Heerlein Lindley. Po roce 1910 Jaroslav Mužík ještě iniciuje osázení levého břehu Botiče a Přemyslovo náměstí stromovými alejemi.

Královským Vinohradům zajistilo zboření novoměstských hradeb přirozené propojení s Prahou, a tudíž i rychlý rozvoj včetně vybudování tramvajové tratě. Projekt z roku 1897 plánoval i kolejové spojení s Nuslemi na trase Vinohrady-Vršovice-Nuselské údolí-Vyšehrad, o rok později ale elektrické dráhy od těchto plánů upustily a vybudovaná trať měla v roce 1904 konečnou na Vinohradském nádraží. Důvodem byly hned dvě překážky na dnešní Bělehradské ulici. Nejprve bylo potřeba překonat železniční trať vybudováním podjezdu s viaduktem, a potom upravit most přes Botič, který nevyhovoval kolejovému provozu. Tramvajový provoz od Vinohradského nádraží do Nuslí byl zahájen až 4. října 1914 a trať  končila u Nuselského pivovaru. Spojení se zanedlouho dočkal i střed Nuslí, dne 21. listopadu 1914, na konečné stanici Riegrovo náměstí. Dolní Nusle však oproti plánovanému spojení s Královskými Vinohrady propojuje s předstihem tramvajová linka č. 4 ve směru od Nového města, jež měla 6. ledna 1910 konečnou stanici Fričova v Jaromírově ulici. Tramvajové úseky Jaromírova a Riegrovo náměstí byly propojeny o tři roky později. Ke konci 20. let se již na jamrtálských zastávkách setkáme s elektrickou linkou č. 4, 13 a 18, krátce i s č. 21. Od roku 1933 zdejší tratě ovládly na dlouhou řadu let linky 4 a 14.

Prvního ledna 1922 mají Nusle s Pankrácí 737 domů a s více než 34 000 obyvateli se stávají součástí Velké Prahy. V římském číslování obvodů, zavedeným k 17. lednu 1923 na základě vládního nařízení č. 7/1923 Sb., byly Nusle označeny jako obvod Praha XIV, a Královské Vinohrady Praha XII. Tak se stalo, že levý břeh Botiče patřil k Nuslím, zatímco pravý k Vinohradům. Toto dělení existovalo až do 1. dubna 1949, kdy na základě vládního nařízení č. 79/1949 Sb., rozdělující nově Prahu na 16 obvodů označených arabskými čísly, bylo celé území Nuselského údolí včetně přilehlého Vyšehradu (tehdy Praha VI) připojeno k Novému Městu pražskému. Pro Nusle, které spravovalo Nové Město pražské od 15. století, se v tomto případě nic nezměnilo ani zákonem č. 36 z 9. dubna 1960, kdy došlo k novému rozdělení Prahy na 10 obvodů.

Novodobá zástavba se Dolních Nuslí nedotkla a zachovaly si svou podobu z první třetiny 20. století. Od roku 1993 je proto Nuselské údolí vyhlášeno Městskou památkovou zónou.

Jamrtál je území, které dnes v mapě Velké Prahy zabírá jen nepatrný prostor. Jeho malá rozloha přesto zasahuje do dvou pražských katastrů - Prahy 2 a Prahy 4, a do dvou městských částí - Nuslí a Vinohrad. Dějiny Údolí jsou sice ryze nuselské, ale každé jeho zákoutí sloužilo v průběhu doby rozdílným účelům a tudíž i zde vznikla potřeba rozdělit je do jednotlivých částí. V severní a jižní části panovala odjakživa zeleň a v přiměřené míře je tomu tak dodnes. Východní část Nuselského údolí je převážně průmyslovou zónou a jeho střed poskytl svou půdu k úplné zástavbě. Západní díl potom náleží parku pod Vyšehradem a náměstí.

Vážený návštěvník stránek jistě pochopí prozatímní mezery v následujícím popisu místa, neboť Údolí tvoří pestrou mozaiku, jejíž poskládání v celek je časově náročný cíl. Starousedlík může nabýt dojmu rozpačitosti v určování zdejších hranic, které si mnohdy nárokují pankráčtí, vyšehradští, hornonuselští nebo vinohradští. Procházky po místních ulicích jsou v popisu zatím roztěkané z místa na místo a skrz časovou osu, což by mohla být pro případné průvodce Jamrtálem svízel vyžadující fyzickou i psychickou odolnost. Při tvorbě stránek o Nuselském údolí byl však kladen velký zřetel na geografickou správnost a na pečlivý výběr historických pramenů. Připomínky, náměty nebo kritiky vážených návštěvníků stránek jsou pro jejich úplnost samozřejmě potřebné a autor je uvítá.