Erich Johann Albert Raeder (24. dubna 1876 Wandsbek – 6. listopadu 1960 Kiel) byl vrchní velitel německého válečného námořnictva před a v průběhu druhé světové války, a to až do svého odvolání Hitlerem v květnu 1943. Jeho nástupcem byl velkoadmirál Karl Dönitz. Byl nositelem nejvyšší německé námořní hodnosti velkoadmirál (Großadmiral). Byl první německý námořník, který tuto poctu obdržel od dob Alfreda von Tirpitz. V Norimberském procesu byl odsouzen k doživotnímu vězení, ale 26. září 1955 byl z důvodu nemoci propuštěn a věnoval se psaní pamětí.

Erich Raeder se narodil do středostavovské rodiny ředitele školy ve městě Wandsbek v pruské provincii Šlesvicko-Holštýnsko v Německém císařství. V roce 1894 mladý Erich vstoupil do císařského námořnictva. V roce 1912 se stal náčelníkem štábu admirála Franz von Hippera. Na této pozici sloužil i v průběhu první světové války a účastnil se i bitvy u Jutska v roce 1916. V roce 1922 byl Raeder povýšen do hodnosti kontradmirála a v roce 1925 do hodnosti viceadmirála. V říjnu 1928 byl povýšen do hodnosti admirála a zároveň byl jmenován velitelem Reichsmarine, námořnictva Výmarské republiky.

Poté, co Německo prohrálo první světovou válku, bylo německé loďstvo, které stále ještě představovalo mocnou námořní sílu, internováno na britské námořní základně ve Scapa Flow. Tato internace loďstva vycházela z klauzule Versailleské smlouvy. 74 lodí bylo vydáno do britských rukou, ale námořníci raději 21. června 1919 svoje lodě potopili. Rozkaz k potopení celé flotily vydal admirál Ludwig von Reuter, který doufal, že tímto činem zachrání čest německého námořnictva. Potopením lodí sice Němci zabránili tomu, aby je Britové převzali do svého loďstva, ale zároveň tím poslali ke dnu všechny moderní a bojeschopné lodě. Německo tímto krokem fakticky přestalo být námořní mocností. Navíc v poraženém Německu, které bylo zmítáno hospodářskými krizemi, byla stavba nových lodí nemyslitelná. A také zde působila omezení, která byla na Německo uvalena vítěznými spojenci. Především byla zakázána stavba bitevních lodí s výtlakem větším než 10 000 tun. Přesto již však ve 20. letech zahájily některé loděnice jednání s námořními důstojníky o výstavbě nových lodí. V těchto dobách také vznikl zcela nový typ lodě, který byl nazýván kapesní bitevní loď nebo prostě Panzerschiff (pancéřová loď). První lodí tohoto typu byla Lützow a poté byly postaveny ještě Admiral Scheer a Admiral Graf Spee.

Poté, co se Adolf Hitler stal 30. ledna 1933 říšským kancléřem, bylo rozhodnuto o přestavbě německého loďstva pro případnou válku s Francií a hlavně Velkou Británií. 20. dubna 1936 Hitler povýšil admirála Raedera do hodnosti Generaladmiral. Do jeho pravomoci také dal velení nad přestavbou loďstva. Byl vypracován tzv. „plán Z“, který byl přijat poté, co si Hitler vymohl revizi smlouvy z Versailles, která omezovala německou armáda a to včetně námořnictva natolik, že nebylo možno jej považovat za mocnost. Hitler si však vymínil revizi této smlouvy a Velká Británie dovolila, že Německo smí vlastnit 45% tonáže britského loďstva. 31. října 1938 byl plánovacímu výboru předložen finální návrh plánu Z, který vytvořil viceadmirál Guse. Návrh předpokládal, že Německo vybuduje flotilu se dvěma bitevními loďmi typu Bismarck – Bismarck a Tirpitz, k nim se přidají dvě lodě třídy Gneisenau, které budou v roce 1942 opatřeny děly ráže 380 mm, tři nové bitevní křižníky s výtlakem 32 000 tun a šesti děly ráže 380 mm a vysokou rychlostí. Navíc se předpokládalo, že dále bude do roku 1948 doplněn na 12 lodí, dvě letadlové lodě s výtlakem 23 200 tun, z nichž už byla loď Graf Zeppelin spuštěna na vodu 8. prosince 1938, ale poté byla několikrát zastavena a definitivně byla stavba ukončena v roce 1943, pět těžkých křižníků o výtlaku 10 000 tun, čtyři lehké křižníky a devět výzvědných křižníků, 47 torpédoborců, 54 torpédových člunů a celkem 229 ponorek. Počty měly být do roku 1948 navýšeny podle potřeb. Plán byl navíc doplněn o výstavbu bitevních superlodí třídy H, které měly být podle posledních plánů vyzbrojeny osmi děly ráže 406 mm a výtlakem blížícím se 100 000 tunám. Tento plán byl však opuštěn, protože válka vypukla dříve než plán předpokládal.

V roce 1939 byl Raeder povýšen do hodnosti velkoadmirála (Großadmiral) a později naplánoval operaci Weserübung, ve které Německo dobylo Norsko a Dánsko. Ačkoli tato operace byla spojena se značnými ztrátami německého loďstva a letectva, bylo cíle dosaženo.

Raeder nebyl příznivcem operace Seelöwe, což bylo krycí jméno pro německou invazi na území Velké Británie. Přesto však schvaloval německé korzárské výpravy do Atlantiku a výpravy na pomoc německým vojskům v severní Africe. S jeho obdobím ve funkci velitele německého loďstva je spojen hlavně začátek korzárských výprav hladinových lodí a hlavně také ponorková válka, která však vyvrcholila až za jeho nástupce Karla Dönitze, který byl do té doby vrchním velitelem ponorkového loďstva. Ponorky byly navíc po zničení většiny hladinových lodí jedinými plavidly, kterými mohlo Německo bojovat proti spojencům v Atlantiku i jiných mořích.

Po napadení Sovětského svazu 22. června 1941 bylo německé námořnictvo nuceno bojovat nejen v Atlantiku, ale také v severních mořích, aby zastavilo spojenecké konvoje se zásobami pro Sovětský svaz. 31. prosince 1942 došlo k bitvě v Barentsově moři, kde bylo silnější německé loďstvo zahnáno na útěk slabší ochranou konvoje JW 51B, a tento neúspěch hladinového loďstva byl důvodem Hitlerova sporu s Raederem o dalším osudu hladinových lodí. Hitler chtěl většinu zbývajících lodí rozebrat a sázel hlavně na ponorky. Po roztržce s Hitlerem, kdy byl Raederovi vyčítán stav Kriegsmarine, požádal velkoadmirál o zproštění služby koncem ledna 1943.

Po odchodu ze služby byla Raederovi udělena funkce admirál – inspektor, ale v činné službě již nebyl. Po odchodu z velení ještě vedl dvě německé delegace, k maďarskému regentu Horthymu a na pohřeb bulharského cara Borise III.

Po skončení války byl Raeder obviněn před Mezinárodním soudním tribunálem z válečných zločinů, které mu byly prokázány v Norimberském procesu. Za vedení válečných akcí a za plánování invaze do Norska a Dánska, při které utrpěla i Velká Británie značné ztráty lodí, byl odsouzen k doživotnímu vězení.

Nutno podotknout, že Raeder nebyl odsouzen za vedení námořní války, kde se za něj mimo jiné ve svém vyjádření postavil i americký admirál Nimitz, který potvrdil, že americké vedení války nebylo v Tichém oceánu příliš odlišné. Také britská admiralita svým vyjádřením vyvracela Raederovo obvinění. Odsouzen byl na základě vedení útočné války zejména proti Norsku, ačkoliv sami Britové hodlali obsadit Norsko pouze několik dnů poté, co proběhla německá invaze.

Raeder po vynesení rozsudku požádal o změnu trestu na smrt zastřelením, ale nebylo mu vyhověno. Z důvodů závažné nemoci byl však 26. září 1955 propuštěn. Po propuštění se věnoval sepisování svých pamětí Mein Leben (Můj život), které byly vydány v roce 1957. Erich Raeder zemřel v Kielu 6. listopadu 1960, kde byl i pohřben.

• 👁 Image
  Obrázky, zvuky či videa k tématu Erich Raeder na Wikimedia Commons
• Seznam děl vSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Erich Raeder
• (anglicky) Přehled kariéry a vyznamenání
• (německy) Životopis