Podstatné jméno má vždy koncovku-o, množné číslo-i. Ido má pouze dva mluvnické pády: nominativ (nominativo, odpovídá českému 1. pádu) a akuzativ (akuzativo, odpovídá českému 4. pádu). Akuzativ se tvoří připojením koncovky-n: la patro – la patron, la patri – la patrin. Akuzativ se vyjadřuje pouze v případech, kdy předmět předchází podmětu. Ostatní mluvnické pády se vyjadřují pomocí předložek, např.: kun la patro– sotcem, al patro– kotci, de la patro– od otce.

Přídavné jméno má vždy koncovku -a a neskloňuje se. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce plu– více, třetí pomocí příslovce maxim– nejvíce; slovo než se překládá jakokam: např. plu blanka kam nivo– bělejší než sníh; la maxim blanka– nejbělejší. V idu se dá však stupňovat i dolů. min blanka kam nivo– méně bílý než sníh; la minim blanka– nejméně bílý.

Osobní zájmena jsou: me – já; tu – ty, vu – Vy, vi – vy; ilu – on; elu – ona; olu – ono, lu – on/ona/ono; su – se; ni – my; li – oni, ony, ona; ili – oni; eli – ony; oli – ona; . Tu se používá při tykání si, obvykle si tykáme s dětmi, zvířaty a blízkými přáteli. Zájmeno onu se užívá k vyjádření neurčitého podmětu, podobně jako německé man či francouzské on: onu dicas – říká se. Přivlastňovací zájmena se tvoří koncovkou přídavného jména -a: mea – můj. Zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména: men – mě, mne.

• Základní číslovky jsou nesklonné: 1 – un, 2 – du, 3 – tri, 4 – quar, 5 – kin, 6 – sis, 7 – sep, 8 – ok, 9 – non, 10 – dek, 100 – cent, 1000 – mil. Čísla se tvoří násobením a sčítáním: 20– duadek. 27– duadek e sep. 854– okacent e kinadek e quar. 15698– dek e kin mili e sisacent e nonadek e ok. Řadové číslovky mají příponu -esm-: quaresma – čtvrtý. Násobné se tvoří příponou -opl-: quaropla – čtyřnásobný, quarople – čtyřnásobně. Zlomky mají příponu -im-: quarimo – čtvrtina, hromadné číslovky -op-: quarope – čtyři a čtyři (čtyřmo, ve čtveřicích), podílné po: po quar – po čtyřech. Číslovky mohou být též podstatnými jmény a příslovci: quaro – čtyřka, quare – za čtvrté.

Sloveso se nemění ani vosobě ani včísle: me facas – dělám, la patro facas – otec dělá, li facas– oni/ony/ona dělají. Přítomný čas má koncovku -as, minulý -is, budoucí -os, podmiňovací způsob -us, rozkazovací způsob -ez, neurčitý způsob -ar.

Příčestí a přechodníky mají v idu větší rozlišovací schopnost:

• přítomné činné končí na -ant: drinkanta – pijící
• minulé činné končí na -int: drinkinta – který pil
• budoucí činné končí na -ont: drinkonta – hodlající pít
• přítomné trpné končí na -at: drinkata – pit
• minulé trpné končí na -it: drinkita – vypit
• budoucí trpné končí na -ot: drinkota – mající být pit
• Přechodníky končí na -e: drinkante – při pití, drinkinte – po pití, drinkonte – před pitím
• Všechny tvary trpného rodu se tvoří pomocí příslušného tvaru pomocného slovesa esar – být a trpného příčestí dotyčného slovesa, při čemž se pro konatele používá předložky da: elu esas amata da omni – (ona) je milována všemi.

Mezi souvztažná slova patří korelativní zájmena a zájmenná příslovce. Systém jejich odvozování přehledně ukazuje tabulka.

Příslovce odvozená od přídavných jmen mají koncovku -e, stupňují se také jako přídavná jména: bona – dobrý, bone– dobře; Mea fratulo kantas plu bone kam me. – můj bratr zpívá lépe než já.

• Předložky se všechny pojí s nominativem, některé (při určování směru) také s akuzativem.
• Spojky jsou užívány stejně, jako ve slovanských jazycích.
• Člen určitý (la) je stejný pro všechny rody a pády včísle jednotném i množném.
• Každé slovo se čte tak, jak je psáno.

  Existuje i člen le pro vyjádření množného čísla tam, kde to nejde pomocí koncovky. Například u přídavných jmen, která nejsou spojena s podstatným jménem. le blanka = ti bílí

• Přízvučná slabika je u víceslabičných slov vždy předposlední, vyslovuje se tedy: Me' plu am'as habitar' hi'ke kam habitar' i'be.; U sloves je přízvuk na poslední slabice. V i*, u* skupinách, kde * je samohláska se i*, u* vyslovuje jako jedna slabika. Příklad studiar' (studovat).
• Složená slova se tvoří prostým spojením slov, přičemž lze odvrhnout koncovku: vapor-navo – parník, vaporo = pára, navo = loď.
• Zápor se tvoří ve větě pouze jedním záporným slovem (záporkou): Nikdo to neviděl – Nulu to vidis. (Nesprávně: Nulo to ne vidis).
• Na otázku „kam“ se odpovídá akuzativem s -a(d): adheme – domů, a Praha – do Prahy.
• Takzvaná cizí slova se přejímají obvykle beze změny, píší se však foneticky.