Daktyl je v metrice stopa, skládající se z jedné přízvučné (či v časoměrném verši dlouhé) slabiky a dvou nepřízvučných (či krátkých) v uvedeném pořadí. Daktyl je v české literatuře velmi hojný a používaný (a také kombinovaný s jinými stopami, především s trocheji, pak se mu říká daktylotrochej), což souvisí i s jeho snadnou vytvořitelností, skládá se z nich také tzv. hexametr.

Černý bor utíká s kopečka,
široké jezero pod ním,
nad vodou létají rybárky,
podobny plachtám jsou lodním.

Hradisko sivé a vysoké,
na příkré vyhnáno skále –
dnes tam jen Themida promlouvá
ve jménu boha a krále.

Petr Bezruč – Plumlov

(Pro větší srozumitelnost jsou přízvučné slabiky vyznačeny tučně, v citované ukázce je poslední stopa sudých veršů neúplná.) Daktylská tendence se uplatňuje také v českém alexandrínu, i když původně tento druh verše byl jambický:

Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,

aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,

aby se zavřely. Poproste rozpadání,

aby vám přečetlo list o mém rozpadu.

(Jiří Orten, Sedmá elegie)

V polské literatuře daktyl (i když není přirozený rytmus) se vyskutuje především ve sloce 10(5+5)|8|10(5+5)|8, která se jmenuje stanislavovská, protože byla velmi popularní během panování krále Stanislava Augusta Poniatowského (konec 18. století).

Broni się jeszcze z wież Alpuhary

Almanzor z garstką rycerzy.

Hiszpan pod miastem zatknął sztandary,

Jutro do szturmu uderzy.

(Adam Mickiewicz, Alpuhara (balada) z epické básně Konrad Wallenrod)