VOOZH about

URL: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Goll

⇱ Jaroslav Goll – Wikipedie

Přeskočit na obsah
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. PhDr. Jaroslav Goll
👁 Image
Narození11.července 1846
Chlumec nad Cidlinou
Rakouské císařství👁 Rakouské císařství
 Rakouské císařství
Úmrtí8.července 1929 (ve věku 82let)
Praha
Československo👁 Československo
 Československo
MístopohřbeníOlšanské hřbitovy
AlmamaterUniverzita Karlova
Povolánípřekladatel, historik, pedagog, spisovatel, básník, politik, estetik, učitel, diplomat a vysokoškolský učitel
ZaměstnavatelFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
OceněníŘád Františka Josefa 👁 řfj1
DětiAdéla Hodáčová
RodičeAdolf Goll
Marie Daňková
PříbuzníFrantišek Hodáč (zeť)
Ivan Hodáč (vnuk)
Nataša Gollová (vnučka)
Josef Daněk (strýc)
Funkcerektor Univerzity Karlovy (1907–1908)
člen Panské sněmovny (1909–1918)
poslanec Českého zemského sněmu
Podpis👁 Jaroslav Goll – podpis
👁 Logo Wikimedia Commons
 multimediální obsah naCommons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Goll (14. července 1846 Chlumec nad Cidlinou[1] – 8. července 1929 Praha-Smíchov[2]) byl český historik a medievalista, pedagog, diplomat, básník, spisovatel a překladatel a dědeček automobilového závodníka Ivana Hodáče a herečky Nataši Gollové.

Jaroslav Goll po sobě nezanechal zásadní ucelené historické dílo, ale proslavil se především jako kritický odpůrce Rukopisu královédvorského a zelenohorského a jako nejvýznamnější pedagog české Karlovy univerzity po jejím rozdělení (1882), který vychoval celou generaci českých historiků nazývaných proto historici Gollovy školy.

Pocházel z české rodiny německého původu. Jeho otec Adolf Goll působil jako lékař u hraběte Kinského. Matka se jmenovala Marie Daňková. Díky strýci Josefu Daňkovi získal přístup k české obrozenecké inteligenci (Božena Němcová, Emil Frída, Karel Jaromír Erben, Vítězslav Hálek).

Celá jeho studijní léta probíhala za Bachovského absolutismu. Vystudoval mladoboleslavské gymnázium, maturitu složil na Akademickém gymnasiu v pražském Klementinu. Poté se chtěl věnovat umění a literatuře, ale nebylo mu to umožněno. Proto se přihlásil ke studiu historie na filosofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval u V. V. Tomka a Konstantina Höflera. Doktorát složil ve 24letech. Vrátil se na mladoboleslavské gymnázium a rok zde vyučoval. Poté odjel na roční pobyt na Univerzitu Georga Augusta v německém Göttingenu, kde se pod vlivem učitele Georga Waitze naučil pozitivistickému rozboru pramenů a jejich kritice. V letech 1872–73 zastával místo tajemníka velvyslance USA v Berlíně a historika George Bancrofta, začal se zajímat o evropskou historii, především anglicko-francouzské vztahy za třicetileté války. V letech 1874–1880 byl profesorem Českoslovanské obchodní akademie v Praze. V roce 1875 získal docenturu v oboru všeobecných dějin na pražské univerzitě a v roce 1885 se zde stal řádným profesorem a přednášel zde i po r. 1890, kdy odešel na odpočinek[3].

👁 Image
Jaroslav Goll s vnoučaty, Natašou Gollovou a Ivanem Hodáčem

Boj o rukopisy

[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1886 vyšla v Masarykově Athenaeu práce Jana Gebauera Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského, kde byly Rukopisy rozebrány po jazykové a slohové stránce. V této práci se starobylost, tedy pravost Rukopisů zpochybnila. V té době byl boj proti RKZ brán bezmála jako vlastizrada.

Na popud vystoupení přítele Hostinského vystoupil i Goll. Sepsal v polovině roku 1886 Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Na universitě se objevila kvůli sporu o RKZ nevraživost mezi starou (Tomek, Kalousek) a novou generací (Goll, Rezek) historiků. Spolu s Gebauerem a T. G. Masarykem se tedy významně podílel na odhalení nepravosti Královédvorského rukopisu.[4]

👁 Image
Hrob Jaroslava Golla na Olšanských hřbitovech v Praze

Pedagogická a další činnost

[editovat | editovat zdroj]

Je považován za zakladatele pozitivistické historické školy v Česku. Zabýval se především česko-polskými vztahy. Na univerzitě utvořil instituci seminářů, kde se pouze nepřednáší, ale kde se badatel učí rozboru pramenů jako základní historické metodě. Roku 1895 založil Český časopis historický. Z jeho žáků se vytvořila tzv. Gollova škola, jež pokračovala ve stylu jeho práce do 20. století. Jaroslav Goll mimo jiné poskytoval soukromé hodiny pozdějšímu císaři Karlovi I. během jeho studií v Praze.[5]

V roce 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou část Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jaroslav Goll zahájil přednášky v české části a roku 1907 byl zvolen jejím rektorem.[4] Jeho práce byly většinou tištěny v Masarykově Athenaeu.

V roce 1874 byl spoluredaktorem Lumíru[3].

Osud po 1. světové válce

[editovat | editovat zdroj]

Za 1. světové války zůstal přes výzvy do poslední chvíle loajální k Rakousku-Uhersku, čímž se po vzniku republiky fakticky vyřadil ze společenského dění a dožil i zemřel veřejností prakticky zapomenut.[4] Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

Podrobnější informace naleznete v článkuGollova škola.

Přátelé

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených 1837-1846 v Chlumci nad Cidlinou, sign.55-6, ukn.3343, str.102. Dostupné online
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých na Smíchově, sign. SM Z24, s. 204
  3. 1 2 Redakce: Topičův sborník literární a umělecký, roč. III, sv.10, 1915–1916, 7.července 1916, vyd. F. Topič, Praha, str.474
  4. 1 2 3 SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245s. ISBN978-80-7277-487-6. S.120.
  5. ↑ http://mariaterez.sweb.cz/

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Rektoři Univerzity Karlovy
1882–1920
(česká Karlo-Ferdinandova univerzita)

1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý
od 1920 (Univerzita Karlova)

1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–2000: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • 2022–2026: Milena Králíčková • od 2026: Jiří Zima
Seznam rektorů Univerzity Karlovy
Portály: Historie | Lidé | Česko
Kategorie:
Skryté kategorie: