Karl Albert Staaff (21. ledna 1860 Stockholm – 4. října 1915 Stockholm) byl švédský politik. Byl představitelem Liberální koaliční strany (Liberala samlingspartiet), jíž vedl v letech 1907–1915. Ve dvou obdobích zastával funkci předsedy švédské vlády (1905–1906, 1911–1914). Byl prvním švédským premiérem liberální orientace a posledním, jenž ztratil funkci v důsledku ztráty podpory krále.

Vystudoval práva na univerzitě v Uppsale. Poté byl advokátem a okresním soudcem. Někdy zdarma obhajoval nemajetné klienty. V roce 1894 obhajoval stávkující dělníky, kteří byli stíháni za to, že nutili ostatní účastnit se stávky. Všichni jeho klienti byli v tomto procesu osvobozeni. Hájil také ženy a upozorňoval veřejně na jejich znevýhodnění manželským právem.^[3]

Členem parlamentu se stal prvně roku 1897 a udržel mandát až do roku 1915. V roce 1905 se stal ministrem bez portfeje ve vládě Christiana Lundeberga, který Staffa jmenoval členem delegace, která vyjednávala v Karlstadu rozpuštění unie mezi Norskem a Švédskem. Staaff byl již v minulosti znám svými pronorskými postoji a byl členem organizace Brödrafolkens vel (Blaho bratrských národů), která usilovala o porozumění obou národů (jakkoli švédští konzervativci jí vnímali hlavně jako nástroj norské propagandy ve Švédsku). Jeho vliv při jednáních patřil k zásadním faktorům, které rozhodly o mírovém rozchodu obou zemí.

Po volbách v roce 1905 byl Staaff jmenován premiérem. Přibral si k tomu i post ministra spravedlnosti. Pokusil se prosadit všeobecné volební právo, ale k nelibosti sociálních demokratů v mnoha otázkách ustoupil a jeho návrh volební reformy byl nečekaně polovičatým (volební právo nezískávaly ženy, byl zachován poměrně vysoký volební věk, zachována měla být nevolená horní komora). Po neúspěchu návrhu rezignoval. Volební reformu prosadil až jeho nástupce Arvid Lindman.

Za jeho druhého premiérského mandátu byla doba dovolené po narození dítěte prodloužena na šest týdnů, byly zřízeny instituce pro léčbu podvýživy a byl zaveden daňově financovaný penzijní systém. Vaz mu ale tentokrát zlomila otázka zbrojení. Staaff byl znám jako odpůrce vojenských výdajů. Když v roce 1912 odmítl financovat výstavbu obrněných lodí pro švédské námořnictvo, vznikla největší sbírková kampaň ve švédské historii. Během několika měsíců bylo vybráno 15 milionů korun, přičemž na sbírku manifestačně přispěl i král Gustav V. Protivládní kampaň kvůli otázce zbrojení vedl i známý cestovatel a nacionalista Sven Hedin. Pořádal přednáškové turné a vydával brožury zvané "Varování", jež šířili důstojníci ve velkých nákladech po celé zemi. V roce 1914 Staaff odstoupil poté, co konzervativci svolali demonstraci třiceti tisíc farmářů na nádvoří královského hradu ve Stockholmu a král Gustav V. – který měl podle zákona zůstat mimo politiku – zde odsoudil Staaffovu obrannou politiku. Staaff rezignoval přesto, že sociální demokraté vzápětí uspořádali na jeho podporu padesátitisícovou demonstraci dělníků. Konflikt Staaffa s králem je ve švédské historiografii znám jako Borggårdskrisen ("nádvorní krize").^[4] Byť Staaff svůj politický boj prohrál, přispěl svou protiválečnou politikou k tomu, že Švédsko zůstalo v nadcházející první světové válce neutrální, a to navzdory tomu, že královský dvůr byl zjevně proněmecký.^[5]

Staaff za války zemřel na zápal plic, který se u něj rozvinul z nachlazení.

• 👁 Image
  Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl Staaff na Wikimedia Commons