Koloratura (zněmeckého Koloratur, resp. italského coloratura, to zlatinského color, barva, barvit, zdobit^[1]) je melodická výzdoba především zpěvního hlasu. Je charakteristická rychlými běhy, skoky, trylky či sekvencemi. Nejčastěji se objevuje v áriích. Často je chápána jako projev manýrismu a samoúčelnosti, vdílech mistrů je súčinkem používána jako prostředek ke zvýraznění vypjatých míst či charakteru postav. Označení se používá také pro zvláštní pěveckou techniku určenou kinterpretaci takových árií.^[2]

Koloratura vznikla zjubilací, zdobení slabiky Aleluja vgregoriánském chorálu.^[3] Dříve se pro ni používal název canto figurato,^[1] termín koloratura se objevuje vteoretických či slovníkových pojednáních ohudbě už v17. a raném 18. století, ale nikoli vnejvýznamnějších tehdejších pracích ooperním zpěvu.^[4]

Prosadila se vbarokní hudbě, vnově vzniklé opeře i voratoriích a jiných hudebních typech. Vté době ne vždy vrychlém tempu (např. uJ. S. Bacha či Händela), jak bylo obvyklé vpozději^[3]. Byla nejčastěji improvizována, virtuózní koloratury byly doménou kastrátů.

Koloraturu podrobil kritice už Christoph Willibald Gluck, přesto ji používal ve svých operách i jeho velký obdivovatel Wolfgang Amadeus Mozart (známá je např. árie Královny noci vKouzelné flétně). Nejčastěji byla ale využívána vitalské opeře.^[zdroj?] V19. století ji odmítal Richard Wagner a také Bedřich Smetana (přitom ale tzv. Skřivánčí árie Barčete vHubičce je koloraturní árií^[5]), vitalské opeře ale zůstává oblíbeným prostředkem ke zvýraznění vypjatých míst, Giuseppe Verdi ji používá i kpsychologické charakteristice postav. Uhorších autorů se ale objevuje často jen schematicky utypických sopránových či komických basových rolí.^[zdroj?]

Koloratura se notuje až od začátku 19.století. Příkladem je koloraturní role Rosiny vLazebníku sevillském Gioacchina Rossiniho. Ve 20. století přežívá spíše výjimečně, mj. uRicharda Strausse (árie Zerlinetty v Ariadně na Naxu), unovoklasiků (Igor Stravinskij, Martinů) či expresionistů (Berg).^[2]

Neustávající obliba italského operního repertoáru i menší, ale významné místo, které mají koloratury v jiných dílech, vyžaduje dodnes speciální přípravu operních pěvců.

Nácvik probíhá nejčastěji nejprve spojováním dvou not na jednu slabiku (doporučuje to již Johann Friedrich Agricola ve svém překladu Opinioni Piera Francesca Tosiho zroku 1723).^[3] Obvykle požadované rychlé tempo koloratur se nejčastěji nacvičuje postupným zrychlováním, ale jinou metodou je náhlé střídání temp – pomalého a velmi rychlého spřehlížením chyb vintonaci), doporučován je nácvik smetronomem.^[3]

Pro soprán, který vyniká lehkostí, hbitostí a velkým rozsahem (zvláště do výšek) se často používá termín koloraturní soprán. Pěvkyně s touto schopností se stávají často specialistkami na příslušné role (např. Luisa Tetrazzini, Adelina Pattiová, Tereza Stolzová, Lily Pons, Amelita Galli-Curci, Edita Gruberová, vsoučasnosti např. Luciana Serra nebo Julia Ležněvová). Větší akcent na průraznost hlasu a při přiměřeném zachování lehkosti je typický pro dramatický koloraturní soprán (např. Maria Callasová, Cristina Deutekom, Joan Sutherlandová).

Termín koloraturní soprán není užíván obecně, někteří autoři upřednostňují např. italské označení soprano leggero, tj. lehký soprán.^[6]