Kyje (německyKeeg) jsou městská čtvrť a katastrální území Prahy v městské části Praha 14, v obvodu Praha 9. Je zde evidováno 112 ulic a 1434 adres. Žije zde přibližně 9tisíc obyvatel.

Nejstarší a nejvýraznější stavební památkou je farní kostel sv. Bartoloměje. Jedná se ojednolodní románskou stavbu zprvní poloviny 13. století. Původní fara ze 14. století se nedochovala a současná stavba fary je z18. století.

Doba založení je neznámá. Místní jméno Kyje se vykládá jako ves Kyjovy rodiny. Vlastní jméno Kyj je doloženo kroku 1052, vzniklo ze staročeského zvolacího jména kyj, ale zřejmě nesouvisí skyjem jako palicí, tedy jednoduchou zbraní – klackem na konci rozšířeném. I když pověsti praví, že název mohl vzniknout i od události, kdy bojovníci zVelké Moravy si ze dřeva vlesích nad Kyjským rybníkem vyrobili při svém tažení na Čechy, usedlé vté době okolo Vltavy, kyje.

První doložená zmínka ovsi pochází zformuláře biskupa Tobiáše, vněmž se roku 1289 uvádí „in curia Kig“ (ve dvoře Kyjském). Jméno Kyje bylo ve středověku psáno mnohým způsobem, jako např. Kej, Key, Keja, Keje – poslední byl úředně užíván až do roku 1923.

Obec Kyje patřila ve 12. století ke statkům pražské diecéze (po knížeti českém byl nejbohatším vlastníkem, patřilo mu mnoho polností a vesnic hlavně vokolí dnešní Prahy). Vbezprostředním okolí kostela se nacházelo sídlo – tvrz a manský dvůr, které patřily roku 1386 Ješkovi (Janovi) zKyj, šafářovi na arcibiskupském dvoře. Po něm převzal dvůr a tvrz jeho syn Otík (1403), který byl místopísařem zemských desk a který připojoval ke kyjskému dvoru další sídla vokolí. Ve 14. století byla podle historika Neuwirtha zpodnětu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic vytvořena soustava rybníků na Rokytce, včetně dodnes existujícího Kyjského rybníka. V16. století drželi tvrz Kyje svesničkou staroměstští měšťané, kterým byla odňata a prodána jako trest za rebelii proti králi Ferdinandovi I. Vrchnostenské panství střídalo své majitele – někteří znich jsou písemně doloženi, ale protože zde nepřebývali, tvrz pustla. Vté době byla ves Kyje připojena kDubči a spolu sní se vdobě třicetileté války staly součástí panství uhříněveského, které tehdy patřilo knížecímu rodu Lichtenštejnů.

Kyje byly převážně zemědělská obec. Kroniky velmi podrobně dokládají rozsah polností, luk a zahrad a také, jak se na jednotlivých gruntech střídali jejich hospodáři. Byli zavázáni robotou, což znamenalo vprvní polovině 18. století robotovat na panském koňmo jeden den a pěšmo tři dny vtýdnu. Ožních pak po čtyři týdny každý den potah a pěší šest dní.

Vobci vdruhé polovině 18. až první polovině 19. století jen pozvolna přibývala stavení. Obyvatelé byli převážně zahrádkáři nebo drobnými řemeslníky. Živili se také na propachtovaných polích od dvora, osenách, žních a otavách robotovali. Podle tereziánského a josefínského katastru (zroku 1788 – tzv. Fassionsbuch) byl katastr obce Kyje rozdělen na XV. oddílů – pole se začala označovat podle polohy. Do prvního oddílu byla zahrnuta zastavěná plocha vesničky, vjejímž centru stál starodávný kostel. Ve druhém oddílu se nacházela bažina od mlýna až kchvalské cestě (oblast dnešního Kyjského rybníka) orozloze 61130 sáhů čtverečních a panská pastviska uLehovce a pole nad ním, sahajícím až khranicím Hloubětína. Třetí oddíl byl nad rybníčkem od chvalské cesty až kchvalským hranicím sdíly selských luk kyjských, zleva ležela chvalská luka, za mostem panské polnosti a pole několika statkářů. Čtvrtý oddíl se rozkládal na Hutích od cesty kHutím až po chvalská pole. Pátý oddíl vedl od Hutí až kcestě na Satalice při cestě ze Kbel do Chval. I tam mělo pole několik kyjských občanů. Šestý oddíl vedl od hranic hloubětínských kcestě od Hutí kSatalicím a od Kbel kSatalicím. Sedmý oddíl zahrnoval pole táhnoucí se kSatalicím. Osmý tvořila pole od jezírka kcestě vedoucí od Kbel ke Chvalům. Devátý ležel na předních Čihadlech sbažinou od rybníka Počernického a končil uchvalských mezníků. Desátý byl ukříže na svahu – zpravé strany rybníka. Kromě polí na něm bývaly i panské louky a pastviny nad mlýnem ustudánky. Jedenáctý oddíl zahrnoval pole ke Štěrboholům shostavickým rybníkem (55 jiter a 756 sáhů). Jak patrno zvýčtu, většinu území obce tvořily pole a úrodné, ale zatím neobdělávané pastviny. Jedno znejvětších hospodářství patřilo faře. Revizitační tabela udávala kvalitu orné půdy; šlo očernohnědou půdu ze 3/4 a 1/4 ve druhé kategorii. Nejvíce se pěstovalo žito. Chalupníci, podruzi a potažní sedláci pracovali na rozlehlých polích, svelmi malou možností kulturního vyžití. Pozemek pro učitele dosvědčuje, že tu už byla školní pastouška, do které mládež docházela ovšem jen vzimě. Zjara musely děti na pastviny, kde se samy vychovávaly vdalší robotnické dříče. Když se šeřilo, zažíhali obyvatelé svíce či petrolejky, knihy bývaly vzácností, zábavy se konaly jen omuzikách. Chalupy byly kryty došky a tak jediným kulturním povznesením zvšednosti dní jim bývala jen výzdoba kostela – pozlátka a svíce.

Vroce 1812 vznikla pod Lehovcem na břehu Kyjského rybníka osada. Vznikla vmístech, kde stával dvůr knížete Aloise zLichtenštejna (1780–1833), rakouského císařského generála. Podle gruntovní knihy zroku 1813 byla tato obec nazvána Aloisdorf. Nikoli zvděčnosti osadníků, jak se tradovalo, ale rozhodnutím vrchnostenských úředníků, dalo jméno knížete osadě jméno a obec se začala nazývat Aloisov. Dvůr byl zrušen a místní obyvatelé dostali rozparcelované pozemky pro výstavbu malých chaloupek, sdvorečkem a malou zahrádkou. Parcely jednotlivých domků dodnes pokračují od rybníka přes prašnou či blátivou cestu (dnešní Tálínská ulice) do kopce klesu – ve stráni jsou dodnes zahrádky. Dole urybníka bývalo hnojiště. Břeh rybníka, který sahal až kzahrádkám, po několikanásobném čištění rybníka se vytvořil břeh s cestou, podél které jsou stromy, rybáři mohou chytat ryby, u rybníka je malá hospůdka. V 50. letech se na rybníku konaly hokejové zápasy, rychlobruslařské závody a jiné sporty, podle toho, pokud rybník dostatečně zamrzl. V 60. letech 20. století byl rybník nedočištěn tak, že uprostřed rybníka vedla cesta mezi Aloisovem do Kyjí, přičemž vlevo byla bažina, vpravo rybník s mnoha poloostrůvky, vybíhajícími do rybníka (cesty, kterými se vyváželo z rybníka bahno) a potok Rokytka byla vedena pod Kyjemi. V současné době by měl být rybník čištěn čističkou za hrází a také biologicky navezeným umělým ostrovem, kde má sídlit vodní ptactvo. Na místě dnešní polikliniky Bioregena Medi Care (Na křižovatce: Vajgarská, dříve Kbelská – Tálínská, dříve Aloisov) bývalo smetiště a jezdívaly tam v srpnu na pouť (24. srpna – sv. Bartoloměje) poutě – houpačky a kolotoče. Lehovecký hřbet však nebyl zarostlý stromy jako dnes, ale byl holý sobnaženou skalní stěnou. Teprve později se vpočetných místních rodinách začaly parcely dělit a začala vznikat druhá řada domků pod cestou. Narodilo se tu hojně dětí, které chodily přes místo Pod Háji do chudé školy a vrybníce se zaučovaly vrybářském pytláctví, majíce se na pozoru před panským porybným, který obcházel rozlehlou hráz.

Vpadesátých letech dvacátého století komunistická strana usilovala opřejmenování severní části Kyjí (Aloisova) na název Moskva, ale žádost byla zamítnuta.^[zdroj?]

Vroce 1968 byly Kyje připojeny kHlavnímu městu Praha.

Roku 1720 byly vKyjích: kostel, fara, dvůr panství uhříněvského a 7 stavení.