Na začátku srpna 1940 Litvu anektoval Sovětský svaz a 1.září byl Begin předvolán na místní radnici, ale výzvu ignoroval.^[13] Jakožto přední sionistický vůdce byl 20.září zatčen sovětskou tajnou službou (předchůdkyní KGB) a umístěn ve věznici Lukiškės ve Vilně. Tam byl podrobován spánkové deprivaci a kvůli malým přídělům jídla rychle ztrácel na váze.^[13] Sověti jej obvinili ztoho, že je „agentem britského imperialismu“^[14] a 1.dubna 1941 byl jakožto „element nebezpečný pro společnost“ odsouzen kosmi letům odnětí svobody, které si měl odpykat vgulagu.^[15] Ještě před jeho transferem jej manželka Aliza ve vězení navštěvovala a tajně mu pašovala balíčky soblečením. Na jednom zpropašovaných kapesníků mu skrze vyšitou šifru dala vědět, že odjíždí do mandátní Palestiny.^[15] Begin byl nakonec vrámci velké skupiny vězňů poslán do pracovního tábora Pečora na severu Sovětského svazu, kde pracoval vmrazivých podmínkách šestnáct hodin denně, kvůli čemuž byl vté době často nemocný.^[15] Vgulagu zažil mučení od sovětských dozorců iantisemitské útoky od polských spoluvězňů.^[6] Své vzpomínky na toto období později popsal vknize be-Lejlot levanim‎ („Bílé noci“), publikované poprvé vroce 1957.^[16]

Po německém útoku na Sovětský svaz vlétě 1941 došlo kuzavření dohody mezi sovětskou a polskou exilovou vládou, známé jako pakt Sikorski-Majski, na jejímž základě byli vsrpnu téhož roku propuštěni polští občané věznění vgulazích, včetně Begina.^[7] Tomu se poté podařilo nalézt sestru Rachel. VSovětském svazu vstoupil do polských ozbrojených sil pod vedením generála Władysława Anderse, známých jako Andersova armáda. Vjejím rámci následně putoval přes Írán a Irácké království do britské mandátní Palestiny, kam dorazil vkvětnu 1942.^[17] Po příjezdu se shledal smanželkou Alizou a dozvěděl se, že jeho rodiče a starší bratr Herzl zahynuli během holocaustu.^{[6][p 3]}

Begin tak dal otevřeně najevo, že chce předání vlády nad mandátní Palestinou dosáhnout dlouhotrvající kampaní destrukce.^[28] Uvědomoval si však nezbytnost vítězství Spojenců nad Německem, a proto rozhodl, že Irgun nebude napadat britská vojenská zařízení, dokud válka trvá.^[28] Cílem prvního útoku se symbolicky staly imigrační úřady, které byly 12.února současně napadeny vJeruzalémě, Tel Avivu a Haifě.^[18] Následovaly útoky na finanční úřady zodpovědné za výběr daně zpříjmů, policejní stanice a sídla zpravodajské služby.^[18] Často spolupracoval sLechi (radikální skupinou, která se od Irgunu odtrhla vroce 1940, známou též jako Sternova skupina), a to navzdory zákazu ze strany Židovské agentury, neoficiální židovské vlády vmandátní Palestině, která požadovala ukončení násilí proti Britům.^[29] Vzáří 1944 se Begin zúčastnil schůzky spředstaviteli hlavní židovské vojenské organizace Hagana, kteří se jej neúspěšně snažili přesvědčit, aby Irgun okamžitě zastavil své operace.^[30]

Okamžik zlomu ve vzájemných vztazích sŽidovskou agenturou a Haganou nastal 6.listopadu 1944, když dva příslušníci Lechi zavraždili vKáhiře britského ministra lorda Moyna.^[29] Vedení Židovské agentury na tento atentát, který způsobil šok vmandátní Palestině ipo celém světě, zareagovalo rázně a zahájilo tzv. loveckou sezónu, trvající až do února 1945, během které Hagana předávala Britům jak informace oIrgunu a Lechi, tak také jejich příslušníky, které sama chytala. Celkem takto bylo předáno na tisíc osob, které byly buď drženy ve věznici Latrun či deportovány do internačních táborů vAfrice.^[31] Knásilnostem mezi židovskými skupinami nedošlo jen díky Beginovu rozkazu irgunistům, požadujícím zdrženlivost.^[31] Obával se totiž vtažení židovské komunity do občanské války a nechtěl si do budoucna pokazit vztahy sHaganou.^[31] Jemu samotnému se celou dobu dařilo úspěšně skrývat.^[11] Ačkoli lovecká sezóna zasadila Irgunu vážnou ránu, nezlikvidovala jej, po několika měsících začal znovu nabírat na síle a vkvětnu 1945 obnovil protibritské akce.^[31]

Zásadní otázkou, nad kterou panovala shoda napříč židovskými skupinami, bylo umožnění židovského přistěhovalectví, které bylo ipo holocaustu stále omezováno MacDonaldovou bílou knihou. Pokračování vtéto britské politice vedlo kradikalizaci palestinské židovské komunity. Hagana, Irgun a Lechi se dohodli na spolupráci pod vedením Davida BenGuriona vrámci Židovského hnutí odporu.^[33] Společně pak během vojenské akce Noc mostů vpolovině června 1946 vyhodili do povětří většinu mostů spojující mandátní Palestinu sokolními státy. Následné britské represálie vůči Židům vyvolaly bouřlivou odezvu, která vyvrcholila 22.července vJeruzalémě, kde Irgun na Beginův rozkaz podnikl bombový útok na hotel Krále Davida,^[33] vněmž sídlily orgány britské mandátní správy, včetně vojenského velitelství a oddělení kriminálního vyšetřování (CID).^[34] Při výbuchu 350kilogramů výbušnin bylo zdemolováno celé jedno křídlo hotelu a zahynulo 91lidí, včetně 17Židů.^[35] Podle Begina byli Britové před útokem předem telefonicky varováni, ti to však popřeli.^[20] Útok šokoval židovské iarabské obyvatelstvo mandátu a Židovská agentura jej odsoudila jako zbabělý zločin.^[33] Vedl kukončení spolupráce vrámci Židovského hnutí odporu a Irgun sLechi již nadále operovali odděleně od Hagany.^[33] Vříjnu téhož roku spáchala skupina irgunistů bombový útok na britské velvyslanectví vŘímě.^[36] Britská vláda Irgun označila za teroristickou skupinu, čemuž se však Begin bránil spoukazem na to, že vyvolání strachu či teroru není cílem židovského ozbrojeného povstání.^[37] Vsouvislosti stím později napsal: „Podzemní bojovníci Irgunu povstali, aby svrhli a nahradili režim. Použili jsme fyzickou sílu, protože jsme čelili fyzické síle.“^[38]

Vúnoru 1947 uskutečnil Irgun za Beginova vedení (ačkoli on sám se plánování neúčastnil) velkou akci vpodobě osvobození židovských vězňů zvěznice ve městě Akko.^[36] Britská správa vtamní citadele věznila 90členů různých židovských vojenských podzemních organizací. Při útoku se podařilo osvobodit 27židovských vězňů a vnastalém zmatku uprchlo i182vězněných Arabů.^[36] Akce poškodila britskou prestiž a zatímco americký deník New York Herald Tribune kní poznamenal, že podzemí provedlo „jednu zjeho nejnáročnějších a nejambicióznějších misí perfektním stylem“,^[39] vysoce postavený britský důstojník ji ze symbolického hlediska postavil na roveň dobytí Bastily.^[40] Britským vojákům se při útoku podařilo zajmout pět irgunistů, znichž tři byli následně odsouzeni ktrestu smrti.^[36] Beginova organizace vreakci na to zajala dva britské seržanty a pohrozila jejich zabitím vpřípadě, že Britové popraví zajaté příslušníky Irgunu. Když Britové ultimátu nevyhověli a popravu vykonali, Irgun oba zajaté Brity oběsil a podminoval půdu pod jejich těly. Tento čin ve Spojeném království vyvolal vlnu hněvu.^[41]

Ačkoli Britové po Beginovi usilovně pátrali, dařilo se mu vyhýbat zatčení, přičemž často používal přestrojení za ortodoxního rabína a používal jméno Jisra'el Sassover.^[6] Britská mandátní správa za jeho dopadení (živého či mrtvého) vypsala finanční odměnu ve výši 8000amerických dolarů, postupně částku postupně zvyšovala až na 50000dolarů.^{[42][p 5]}

Vzáří 1947 předložila Zvláštní komise OSN návrh řešení arabsko-židovského konfliktu vpodobě plánu na rozdělení Palestiny, podle něhož se mělo území britského mandátu rozdělit na arabský a židovský stát, přičemž Jeruzalém a okolí měl být pod mezinárodním dohledem (corpus separatum). Odva měsíce později, 29.listopadu 1947, jej Valné shromáždění OSN schválilo.^[45] Zatímco Židovská agentura včele sBen Gurionem tento plán přijala, arabští představitelé jej odmítli.^[46] Proti návrhu se postavil iBegin, podle něhož bylo „rozdělení [židovské] domoviny nelegální“. Podobné názory však byly vpalestinské židovské komunitě menšinové.^[47]

Příležitost kostrému vymezení se vůči vládě dostal Begin ještě téhož roku kvůli Ben Gurionovu požadavku finančních reparací po Západním Německu.^[71] Důvodem tohoto kroku byla zoufalá finanční tíseň, sníž se Izrael potýkal kvůli velkému množství přistěhovalců. Získané finanční prostředky měly být použity jako pomoc při absorpci statisíců přeživších holocaust, a nemělo jít o„kompenzace“ za miliony židovských obětí. Ipřesto se proti podobnému ujednání zvedla vlna nevole napříč politickým spektrem. Zdaleka nejhlasitějším odpůrcem však byla strana Cherut a její předseda Begin.^[71] Ten reparace označil za „naprostou sprosťárnu, jíž podobnou jsme nepoznali od doby, co jsme se stali národem“ a tvrdil, že přijetí reparací by fakticky znamenalo odpuštění nacistických zločinů.^[72] Předběžná jednání se Západním Německem byla uzavřena vprosinci 1951 a kprojednávání vlastní dohody oreparacích vKnesetu došlo 7.ledna 1952.^[71]

Toho dne pronesl Begin dramatický projev na Sijónském náměstí vJeruzalémě, kde se shromáždilo na 15tisíc protestujících.^[71] Vněm napadl vládu a Izraelce vyzval kobčanské neposlušnosti.^[73] Přislíbil obětovat svůj život, aby dohodám zabránil, a boj proti nim označil za bitvu na život a na smrt.^[74] Roznícený dav se poté vydal směrem kparlamentu (vté době sídlil ve Fruminově domě vulici Krále Jiřího), který byl zbezpečnostních důvodů ohrazen zátarasy sostnatým drátem a bráněn policisty.^[71] Tam dorazil iBegin– vůbec poprvé od svého opětovného zvolení (úřední přísahu složil pouhé dvě hodiny předtím).^[70] Ve svém proslovu verbálně napadl premiéra Ben Guriona, kterého označil za fašistu a výtržníka,^[71] a horoval proti reparacím:

Dav mezitím venku zaútočil kameny na budovu parlamentu a posléze ina zasahující policisty. Po pěti hodinách nepokojů se povolané armádě podařilo situaci zklidnit za použití vodních děl a slzného plynu.^[75] Stovky lidí byly zatčeny, přičemž 200demonstrantů, 140policistů a několik poslanců bylo zraněno.^[75] Begin byl činěn osobně odpovědným za podněcování davu a slovní útoky na premiéra, kvůli čemuž mu byla na tři měsíce zakázána účast na zasedáních Knesetu.^[76] Ipřes nepokoje se dohodu odva dny později podařilo schválit těsnou většinou 61hlasů.^[71]

Revizionistický odpor vůči reparačním dohodám však byl hluboký. Vbřeznu 1952, kdy stále probíhala izraelsko-německá jednání, byla německými úřady zachycena dopisová bomba adresovaná západoněmeckému kancléři Konradu Adenauerovi.^[77] Při zneškodňování vybuchla, zabila jednoho pyrotechnika a další tři zranila. Vsouvislosti sútokem bylo následně vPaříži zadrženo pět Izraelců, kteří byli všichni bývalými členy Irgunu.^[78] Německo iIzrael se rozhodli držet celou věc vtajnosti, aby neohrozili vztahy mezi oběma zeměmi.^[78] Očtyřicet let později byl vpamětech jednoho zpětice zadržených mužů Begin označen za organizátora pokusu oatentát.^[79]

Jen dva roky po násilnostech kolem reparačních dohod se objevila nová kauza, zníž Beginův Cherut politicky profitoval.^[80] Státní úředník a člen Mapaje Rudolf Kastner, který za války sAdolfem Eichmannem dojednal svobodu pro téměř 1700maďarských Židů, byl nařčen zkolaborace snacisty. Vnásledném soudním sporu snovinářem, který jej obvinil, se podařilo proces obrátit nejen proti Kastnerovi, ale iproti činnosti vládnoucí strany Mapaj za války.^{[p 9]} Toho využil Cherut, jehož tisk útočil jak na svého hlavního politického rivala, tak na Kastnera.^[80] Rozsudek byl vynesen koncem června 1955, pouhý měsíc před izraelskými parlamentními volbami. Podle předsedajícího soudce byla Kastnerova činnost „kolaborací vplném smyslu toho slova“, jíž „zaprodal svou duši ďáblu“.^[80] Vláda Moše Šareta podala odvolání kNejvyššímu soudu, načež Cherut 27.června zareagoval předložením návrhu na vyslovení nedůvěry vládě vKnesetu.^[80] Ten sice neprošel, ale zdržení se hlasování vládní strany Všeobecní sionisté vedlo premiéra krezignaci. Beginova strana se snažila zcelé situace vytěžit maximum, což se jí nakonec podařilo, když ve volbách téměř zdvojnásobila počet poslaneckých mandátů (z8 na 15) a stala se druhou nejsilnější stranou parlamentu.^[80] Téhož roku Begin zahájil jednání sVšeobecnými sionisty ovytvoření jednotného nesocialistického politického bloku (krealizaci tohoto plánu však došlo až odeset let později).^[12] Vroce 1956 byl podporovatelem sinajské války proti Egyptu, zároveň však chtěl, aby se válka rozšířila iproti Jordánsku.^[3]

Vkvětnu 1965 se Beginovi podařilo dojednat vznik pravicové volební aliance Gachal (akronym pro „Blok Cherutu a Liberálů“), kterou tvořil Cherut a Liberální strana (nástupce Všeobecných sionistů).^{[12][p 10]} Díky tomuto spojení, ale idíky Ben Gurionovu odchodu zčela vlády před dvěma lety, dostal Begin svou stranu do centra izraelského politického povědomí.^[26] Vlistopadových parlamentních volbách sice uskupení získalo 26poslaneckých mandátů, stále však o19 zaostávalo za vítězným Ma'arachem (nástupce Mapaje).^[41] Následující rok jej proto na stranické konferenci Cherutu vyzval jeden zúčastníků, tehdy dvacetiletý Ehud Olmert (pozdější izraelský premiér),^{[p 11]} krezignaci. Rozzuření delegáti se na mladíka vrhli a zastavil je až Begin, který poznamenal, že dokud nejde okonspiraci, je výzva krezignaci legitimním politickým nástrojem.^[83] Begin však předsedou zůstal a Olmert stranu opustil.^{[84][p 12]}

Počínaje jarem 1967 docházelo ke stále intenzivnějším konfrontacím mezi arabskými státy a Izraelem, během nichž Egypt uzavřel 22.května Tiránskou úžinu pro izraelské lodě. Následujícího dne se uskutečnila mimořádná schůze vlády a představitelů armády, kam byl pozván iBegin coby vůdce opozice.^[85] Izrael následně oznámil, že egyptský krok považuje za casus belli. Počátkem června vytvořil premiér Levi Eškol vládu národní jednoty– vůbec první vizraelských dějinách, kam pozval iseskupení Gachal, jehož předseda Begin se stal ministrem bez portfeje.^[86] Stále rostoucí eskalace vyvrcholila 5.června, kdy Izrael zahájil preemptivní vojenskou operaci, která vešla ve známost jako šestidenní válka. Vdruhý den bojů naléhal Begin spolu sJigalem Alonem na premiéra Eškola, aby nechal obsadit Staré Město, a ten nakonec svolil.^[87] Izraeli se válku podařilo vyhrát během šesti dnů, kdy obsadil východní Jeruzalém, Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Golanské výšiny a Sinajský poloostrov. Po jejím skončení však uněkterých území vyvstala otázka nad jejich budoucností. Nově vzniklé Hnutí za Velký Izrael, které Begin povzbuzoval, volalo po ponechání si všech obsazených území.^[88] Vláda národní jednoty pokračovala ivnásledujících letech, a Begin se vní, jak za premiéra Eškola, tak později za jeho nástupkyně Goldy Meirové,^{[p 13]} snažil zabránit jednáním sarabskými státy, která by měla za cíl izraelské stažení ze Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy.^[3] Když proto ministerská předsedkyně Meirová vsrpnu 1970 souhlasila se zahájením jednání oamerické mírové iniciativě, známé jako Rogersův plán, předpokládající vyhovění rezoluci Rady bezpečnosti č.242, Gachal na protest proti tomuto postupu opustil vládu.^[89]

Begin si uvědomoval, že ačkoliv Gachal ve volbách vroce 1969 obhájil počet mandátů získaných před čtyřmi roky, nemá za stávající situace potenciál ohrozit vládnoucí Ma'arach.^[90] Ten totiž ve stále větším rozsahu prováděl pravicovou politiku, a to zejména ve vztahu kosidlování a rozvoji území obsazených všestidenní válce. Vroce 1973, kdy se měly konat další parlamentní volby, proto Begin přišel smyšlenkou vytvoření širšího bloku středopravicových stran.^[90] Problémem se však ukázalo být rozdílné politické smýšlení a osobní nevraživost mezi předsedy jednotlivých stran. To se nakonec podařilo překlenout až Arielu Šaronovi, oblíbenému generálovi a členovi Liberální strany, kterého Begin pověřil vyjednáváním.^[90][91] Navzdory počátečním problémům tak Begin vpolovině září oznámil vznik formace Likud („Jednota“), která kromě Cherutu a Liberální strany sdružených do Gachalu sestávala ze stran ha-Merkaz ha-chofši, Rešima mamlachtit a Hnutí za Velký Izrael.^[92]

Oměsíc později došlo na počátku října kvypuknutí jomkipurské války, při níž byl Izrael napaden Egyptem a Sýrií. Konflikt nakonec, za cenu mimořádných obětí a díky vojenské pomoci Spojených států, vyhrál. Šokovaný národ však žádal vysvětlení a rezignaci osob, které byly za počáteční neúspěchy a podcenění hrozby války zodpovědné. Za účelem nalezení odpovědí jmenovala vláda Goldy Meirové Agranatovu vyšetřovací komisi.^[93] Mezitím se blížily kvůli válce odložené parlamentní volby a významným tématem byla zamýšlená Ženevská konference, kde mělo být, na základě rezoluce Rady bezpečnosti č.338, hledáno řešení arabsko-izraelského konfliktu.^[94] Begin izraelskou účast na konferenci zásadně odmítal a stavěl se iproti jakémukoli stahování zúzemí obsazených vobou válkách, které by podle něj „ohrozilo mír a bezpečnost státu“.^[95] Vprosincových volbách Likud získal 39poslaneckých mandátů a zůstal tak na druhém místě. Znatelně však posílil, za což vděčil především jomkipurské válce.^[96] Podle Jicchaka Rabina ze strany Ma'arach uteklo Likudu volební vítězství kvůli odmítání mírové konference.^[93] Počátkem dubna zveřejnila Agranatova komise předběžnou zprávu, která konstatovala selhání ze strany vedení armády a vojenské rozvědky.^[93] Přestože Meirová ijejí ministr obrany Moše Dajan byli zproštění osobní zodpovědnosti, veřejnost požadovala jejich rezignaci. Likud za této situace vyvolal hlasování onedůvěře vládě. Nakonec kněmu však nedošlo, neboť ministerská předsedkyně sama rezignovala a vláda padla.^[95]

Nová vláda Jicchaka Rabina se potýkala sřadou problémů, jako byla například špatná ekonomická a sociální situace, pošramocená reputace armády či vnitrostranické spory.^[97] Včervenci 1976 byl Begin jakožto vůdce opozice přizván Rabinem ke konzultacím vojenské mise na záchranu židovských a izraelských pasažérů letu společnosti Air France, které palestinští a němečtí teroristé drželi vugandském Entebbe jako rukojmí.^[98] Koncem roku vláda padla, když se její představitelé včele spremiérem zúčastnili ceremonie přivítání nové letky stíhacích letounů F-15, která se časově protáhla a narušila šabat. Likud se následně postavil proti vládě při hlasování onedůvěře.^[99] Došlo tak kvyhlášení předčasných voleb, které byly stanoveny na květen 1977. Veřejné mínění však bylo stále zatíženo následky jomkipurské války a podle rozšířeného názoru již strana Ma'arach nebyla schopna vládnout.^[99] Navíc ji stíhal jeden skandál za druhým a Begin nevynechal vKnesetu jedinou příležitost, aby její chyby či politiku napadl.^[99] Šlo očetné případy korupce a zpronevěry ve státních institucích a podnicích, ale ive vládní straně samotné (například Jadlinova aféra). Rabin nakonec jako volební lídr Ma'arachu rezignoval, když deník Haaretz odhalil, že jeho manželka Lea vlastní ve Spojených státech nelegální dolarový účet.^[99] Dva měsíce před volbami Begin utrpěl infarkt myokardu, vdůsledku čehož se do kampaně nezapojil.^[7]

Během první státní návštěvy Spojených států vpolovině července 1977 hovořil Begin samerickým prezidentem Jimmy Carterem oarabsko-izraelském konfliktu a naznačil možnost podstatného stažení Izraele ze Sinajského poloostrova výměnou za mír sEgyptem.^[111] Zároveň ale odmítl diskusi oGolanských výšinách a sCarterem se zásadně neshodl votázkách izraelských osad a palestinského problému.^[111] Ve vztahu kEgyptu se snažil ozlepšení vzájemných vztahů, a proto rozhodl opředání zpravodajských informací opřipravovaném atentátu na egyptského prezidenta Anvara Sadata ze strany palestinských radikálů, které se podařilo získat Mosadu.^{[112][p 14]} Sadat byl za informace Izraelcům velmi vděčný^[112] a vsrpnu 1977 vyjádřil při setkání samerickým ministrem zahraničních věcí Cyrusem Vancem odhodlání sejít se Beginem.^[111] Vpolovině září se za zprostředkování Nicolae Ceaușeska^{[p 15]} a HasanaII. uskutečnilo vMaroku setkání mezi Moše Dajanem a egyptským místopředsedou vlády Hasanem Tuhamím, které otevřelo prostor pro schůzku mezi izraelským premiérem a egyptským prezidentem.^[111] Jak Begin, tak Sadat preferovali egyptsko-izraelskou mírovou iniciativu před těžkopádnou mezinárodní konferencí vŽenevě prosazovanou Carterem.^{[111][p 16]} Dne 9.listopadu Sadat přednesl projev vegyptském parlamentu, vněmž prohlásil, že je ochoten osobně jet jednat do Izraele: „Chci jít třeba až na konec světa kvůli míru. Izrael se nyní podiví nad tím, co teď před vámi řeknu, a to je, že jsem připraven jít do jejich vlastního domu, do Knesetu, abych kněmu hovořil.“^[115] Prohlášení způsobilo ohromení nejenom vEgyptě, ale ive Spojených státech a Izraeli.^[116] Begin se rozhodl Sadata do Jeruzaléma pozvat, a ten nabídku přijal. Dne 20.listopadu se během historické cesty stal Anvar Sadat vůbec prvním arabským vůdcem, který Izrael oficiálně navštívil.^[9] Ve svém 40minutovém projevu vKnesetu mimo jiné řekl:^[117]

Bezprostředně po setkání byla zahájena egyptsko-izraelská jednání, která se ale komplikovala, neboť Egypt požadoval izraelské stažení ze všech okupovaných území a souhlas se sebeurčením palestinských Arabů.^[118] Zároveň považoval za neakceptovatelný izraelský návrh postupného odsunu ze Sinajského poloostrova, který měl skončit až vroce 2000.^[119] Koncem prosince 1977 se Begin a Sadat sešli vIsmáilii, ale setkání skončilo fiaskem.^[120] Vlednu 1978 se vyjednávání zadrhla úplně a následující půl roku uvázla na mrtvém bodě.^[118] Vbřeznu předala skupina záložních důstojníků Beginovi otevřený dopis, vněmž jej žádala, aby pokračoval vmírových jednáních– ztohoto počinu následující měsíc vzešlo mírové hnutí Mír nyní.^[119] Téhož měsíce došlo 14.března kizraelské invazi do Libanonu vreakci na soustavné přeshraniční palestinské teroristické útoky (například masakr na pobřežní silnici). Při operaci Lítání obsadila izraelská armáda desetikilometrové pásmo podél hranice a systematicky ničila základny Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Po třech měsících se armáda stáhla a dohled nad oblastí převzaly prozatímní jednotky OSN v Libanonu (UNIFIL).^[118] Vjižní části Libanonu si však Izrael inadále zachoval nepřímou kontrolu prostřednictvím podpory proizraelské Jiholibanonské armády, které přenechal pásmo území severně od svých hranic.^[121][122]

Spojené státy se pokusily dát stagnujícím rozhovorům nový impuls a koncem srpna pozvaly obě strany na schůzku vamerickém prezidentském sídle Camp David vMarylandu.^[118] Ta začala 4.září 1978 a kromě Begina, Sadata a jejich týmů se jí jako prostředníci účastnili prezident Carter a jeho poradce Zbigniew Brzezinski.^[113] Usilovná jednání trvala třináct dnů, během nichž téměř ztroskotala, neboť Begin trval na tom, aby si Izrael ponechal své osady a letiště na Sinaji, což bylo pro Egypt nepřijatelné.^[119] Nakonec ale izraelský premiér ustoupil po Carterově příslibu vybudování dvou nových leteckých základen vNegevské poušti na náklady USA.^[119] Egypt a Izrael tak dosáhly shody nad rámcovými dohodami, které vešly ve známost jako dohody z Camp Davidu.^[118] Ty měly dvě části. První vyzývala kpalestinské autonomii na Západním břehu Jordánu a vPásmu Gazy a požadovala uznání legitimního práva palestinského národa.^[118] Zároveň volala po normalizaci vztahů mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Izrael tak vůbec poprvé připustil národní aspirace palestinských Arabů.^[118] Ošestnáct let později se všechny základní principy a komponenty této první dohody staly základem mírových dohod zOsla.^[123] Druhá část tvořila rámec pro uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem, a počítala se stažením izraelských vojsk ze Sinajského poloostrova vhorizontu tří let, navázáním diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi či právem průjezdu izraelských lodí Suezským průplavem.^[124]

Dohody byly Beginem, Sadatem a Carterem podepsány 17.září 1978.^[118] Poslanci Knesetu je ratifikovali odeset dní později 84hlasy ze 120, čehož však Begin dosáhl jen díky hlasům opozice.^[125] Jejich schválení vedlo krozkolu vBeginově straně Likud.^[125] Hlavním důvodem bylo plánované vyklízení izraelských osad na Sinaji, kde žilo přes sedm tisíc Izraelců,^[126] a vrácení Šarm aš-Šajchu, který je klíčovým místem pro kontrolu Akabského zálivu.^[125] Řada prominentních členů Likudu (například Jicchak Šamir), proti dohodám protestovala, další (například Ge'ula Kohenová či Moše Šamir) stranu opustili. Jednotlivé krajně pravicové frakce se nakonec vříjnu 1979 spojily ve stranu Techija.^[125]

Závěrečná jednání omírové smlouvě začala vříjnu ve Washingtonu. Záhy se však jako problém ukázalo být izraelské moratorium na výstavbu osad na Západním břehu Jordánu.^[124] Zatímco Carter předpokládal jeho trvání do zvolení palestinské samosprávné rady, Begin oznámil jeho trvání ve lhůtě tří měsíců a odmítal ustoupit.^[124] Sadat se mezitím kvůli dohodám zCamp Davidu ocitl pod ještě větším vnitropolitickým izahraničním tlakem (kritizován byl již za návštěvu Jeruzaléma) a počátkem listopadu Egypt podmínil uzavření mírové smlouvy definitivním rozvrhem pro palestinskou autonomii.^[124] Beginova vláda tyto nové požadavky odmítla. Počátkem března se Carter vypravil do Egypta a posléze do Izraele, a podařilo se mu mezi oběma státy dosáhnout dohody. Na izraelské straně díky dodatečným příslibům zhruba tří miliard dolarů každoroční vojenské a ekonomické pomoci.^[124]

Poslanci Knesetu nakonec mírovou smlouvu ratifikovali 20.března 1979, po 28hodin dlouhé bouřlivé debatě, 95hlasy ze 120.^[127] Begin, Sadat a Carter ji posléze slavnostně podepsali ošest dní později, 26.března, před Bílým domem ve Washingtonu.^[125] Begin tehdy ve svém projevu řekl, že jde otřetí největší den jeho života: „Ten první nastal, když byla vyhlášena nezávislost Izraele. Druhý, když se zJeruzaléma opět stalo jedno město, a ten třetí, to je právě teď.“^[113] Podepsání mírové smlouvy znamenalo zlomový okamžik vdějinách Blízkého východu.^[128] Šlo totiž ovůbec první mírovou smlouvu mezi arabským státem a Izraelem.^[129] Vzhledem kvýznamu, jaký má Egypt varabském světě, a sohledem na skutečnost, že do té doby šlo onejvětšího a nejmocnějšího izraelského nepřítele, měla mírová smlouva daleké strategické a geopolitické dopady.^[130] Za své mírové úsilí obdrželi Menachem Begin a Anvar Sádát Nobelovu cenu za mír, kterou Begin slavnostně převzal 10.prosince 1979 vnorském Oslu (Sadat přítomen nebyl).^[12]

Izrael musel postupně předat Egyptu celý Sinajský poloostrov, který okupoval od šestidenní války. Za tu dobu voblasti vybudoval osmnáct sídel a rozsáhlou infrastrukturu, počínaje silnicemi a letišti, až po nemocnice, továrny, turistické resorty při Akabském zálivu a ropná pole.^{[126][p 17]} Poloostrov byl ale důležitý také zvojenského hlediska; jednak poskytoval strategickou obrannou hloubku pro případ napadení a nadto zde bylo umístěno také 170izraelských vojenských zařízení, včetně leteckých základen.^{[126][p 18]} Egypt nakonec pokračoval vplnění dohod aniž by došlo kjakémukoli pokroku votázce palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a vPásmu Gazy.^[125] Kjejímu vytvoření nedošlo zdůvodu obstrukcí ze strany izraelské pravice, arabských států a OOP včele sJásirem Arafatem.^[113]

Za Beginovy vlády došlo na Západním břehu Jordánu a vPásmu Gazy krozsáhlé expanzi izraelských osad,^{[p 19]} scílem posílit izraelskou bezpečnost a do budoucna prakticky znemožnit jakékoli územní ústupky či vznik palestinského státu.^[134][135] Vzásadě nastal odklon od zalidňování periferních oblastí vduchu Alonova plánu (například vúdolí řeky Jordán), a namísto toho byl kladen větší důraz na místa spojená sžidovskými dějinami a lokality podél zelené linie a vokolí Jeruzaléma.^[136] Realizaci osadnické politiky měl na starost Ariel Šaron, a to nejprve jako ministr zemědělství a posléze icoby ministr obrany. Vroce 1979 vláda zrušila omezení na nákup půdy na Západním břehu Jordánu. Šaron zároveň prosadil finanční motivace pro všechny, kdo budou ochotni se do osad přestěhovat, a to vpodobě nižších cen nemovitostí, levnějších hypoték či daňových úlev.^[137]

Mezi lety 1977 a 1983 vzrostl počet izraelských osad více než čtyřnásobně (z24 na 106).^[138] Ještě rychlejší růst zaznamenal počet Izraelců, kteří vnich žili– téměř devítinásobný (z3200 na 28400).^[138] Cílem vlády bylo, aby koncem 80.let žilo vosadách 100tisíc Izraelců.^[137] Odmítání palestinské autonomie a stavba osad však rozdělovala vládu, zníž proto vříjnu 1979 odešel nejprve ministr zahraničí Moše Dajan, následně vkvětnu 1980 ministr obrany Ezer Weizman.^[26] Dajana poté nahradil Jicchak Šamir, zatímco portfolio obrany si ponechal Begin. Nakonec koalici opustila istrana Daš, která se fakticky rozpadla, kvůli čemuž byly na červen 1981 vyhlášeny předčasné parlamentní volby.^[139]

Dne 30.července 1980 prosadila jeho vláda základní zákon Jeruzalém (tzv. Jeruzalémský zákon),^{[p 20]} který formálně sjednotil západní a východní Jeruzalém, a prohlásil jej „věčným nedělitelným hlavním městem Izraele, zcela pod izraelskou suverenitou“.^[141] Rada bezpečnosti OSN vreakci na tentok krok přijala rezoluci č.478, jíž zákon označila za neplatný a jeho přijetí za porušení mezinárodního práva.^[142]

Vbřeznu 1981 došlo kizraelsko-syrské konfrontaci vLibanonu, když Sýrie porušila podmínky dohody, kterou sIzraelem uzavřela během libanonské občanské války vroce 1976.^{[143][p 21]} Eskalaci konfliktu se nakonec podařilo zabránit zvláštnímu americkému emisarovi Philipu Habibovi. Oněkolik měsíců později se Izrael včervenci střetl sOOP, kdy izraelské letectvo podnikalo vzdušné údery na její tábory, zatímco OOP raketami Kaťuša paralyzovala sever židovského státu. Itentokrát příměří vyjednal Habib. Pro Begina však bylo ponižující, neboť hrozbu vLibanonu, ať palestinskou či syrskou, neřešilo.^[143]

Mezi zásadní témata Beginovy první vlády patřil irácký jaderný program, Izraelem pokládaný za existenční hrozbu.^[144] Vroce 1975 se Saddámu Husajnovi podařilo dojednat koupi 40megawattového francouzského lehkovodního reaktoru třídy Osiris, který měl být vybudován nedaleko Bagdádu.^[145] Izrael se obával možnosti jeho využití kvýrobě jaderných zbraní, jak na základě zpravodajských informací, tak zdůvodu, že ipřes irácké proklamace omírovém účelu reaktoru se Husajn nijak netajil svými záměry jaderného zbrojení.^{[145][p 22]} Izraelská diplomacie se neúspěšně snažila přesvědčit Francii a Itálii (ta byla subdodavatelem) kukončení spolupráce sIrákem již za předchozí Rabinovy vlády, a vtomto úsilí pokračovali iministři zahraničí Dajan a Šamir.^[147] Vrámci snah ooddálení výstavby provedl Mosad vdubnu 1979 tajnou operaci, při níž výbušninami vážně poškodil reaktorové jádro, připravené ve Francii kvyexpedování do Iráku.^[146]

Begin byl přesvědčen, že Irák usiluje ozískání jaderné zbraně a nebyl ochoten to dopustit.^[148] Jeho rozhodnutí motivovalo jak snaha zabránit dalšímu možnému holocaustu,^[147] tak obava, že pokud by byl poražen vblížících se parlamentních volbách, levicová vláda by nemusela najít odvahu preventivní úder provést.^[149] Rozhodnutí oútoku bylo ve vládě ostře diskutováno, a to izdůvodu možných mezinárodních dopadů.^[149] Tábor zastánců operace nakonec převážil, když vláda získala zpravodajské informace oblížící se přepravě palivových tyčí, neboť po jejich instalaci a zprovoznění reaktoru by jeho bombardování mohlo způsobit radioaktivní spad.^[147] Letecký útok byl schválen vříjnu 1980, načež Begin nařídil náčelníkovi Generálního štábu Rafa'elu Ejtanovi vypracovat plán jeho provedení.^[149] Izraelské letectvo nakonec přísně tajnou akci, nesoucí kódový název operace Opera, provedlo 7.června 1981. Zúčastnilo se jí osm letounů F-16A a šest doprovodných letounů F-15A, které musely na cestě ke svému cíli překonat vzdálenost 1610kilometrů a narušit vzdušný prostor Saúdské Arábie a Iráku.^[131] Letecký útok byl úspěšný a pilotům se podařilo kompletně zničit nejen reaktor, ale ijeho chladicí zařízení a údajně itajnou podzemní linku na úpravu plutonia pro vojenské účely.^[131] Bylo to vůbec poprvé vdějinách, kdy byl letecky zničen jaderný reaktor.^[150] Následující den vydala izraelská vláda prohlášení, jehož závěrečná část vešla ve známost jako tzv. Beginova doktrína:^[151][152]

Izraelskou operaci ostře odsoudila Rada bezpečnosti, která jí vjednomyslně přijaté rezoluci č.487 označila jako porušení charty Spojených národů.^[153] Kvůli načasování útoku (uskutečnil se pouhé tři týdny před volbami) vládu zkritizoval šéf nejsilnější opoziční strany Šimon Peres, který jej označil za předvolební trik.^[105] Se svým názorem se však setkal sodporem izraelské veřejnosti, která premiérovo rozhodnutí podporovala.^[3][105] Beginův Likud nakonec volby vyhrál, bezesporu idíky této vojenské operaci.^[105] Ve 120členném Knesetu získal 47 mandátů a jeho druhá vláda sestávala ze stran Likud, Národní náboženská strana, Agudat Jisra'el, Tami, Telem a Techija (poslední zmíněná do vlády vstoupila až včervenci 1982).^[154] Klíčová portfolia obrany a zahraničních věcí vní získali Ariel Šaron a Jicchak Šamir.^[155]

Uzavřením míru sIzraelem se egyptský prezident Sádát zapsal do dějin, zároveň ale rozdělil egyptskou společnost, což vyvrcholilo 6.října 1981, kdy na něj islámští fundamentalisté pro jeho podporu mírového uspořádání spáchali atentát.^[105][156] Stalo se tak během vojenské přehlídky při příležitosti výročí operace Badr, při níž egyptská armáda na počátku jomkipurské války úspěšně překročila Suezský průplav. Sádát byl na místě mrtev a novým prezidentem se stal jeho viceprezident Husní Mubárak.^[105] Atentát mír mezi oběma státy neohrozil, stal se ale tzv. „studeným mírem“, a nedošlo knaplnění některých aspirací, jako hospodářské spolupráce, rozvoje obchodu a turistiky apod.^[105]

Dne 14.prosince 1981 prosadila Beginova vláda zákon o Golanských výšinách, kterým de facto anektovala Golanské výšiny (ač zákon tento postup za anexi neoznačoval).^[157] Izrael se za tento krok (podobně jako při sjednocení Jeruzaléma) dočkal na mezinárodní scéně kritiky a Rada bezpečnosti zmíněný zákon rezolucí č.497 jednomyslně prohlásila za neplatný a postrádající mezinárodní právní účinek.^[157] Administrativa amerického prezidenta Ronalda Reagana navíc na Izrael uvalila finanční sankce, na což Begin zareagoval slovy, že je sIzraelem „zacházeno jako svazalským státem“.^[7]

Když mělo vroce 1982 dojít kevakuaci izraelských osad na Sinajském poloostrově vrámci naplňování mírové smlouvy sEgyptem, řada osadníků odmítala odejít, a bylo proto nutné je vyhnat násilím za použití armády.^[105] Vojáci místní usedlíky často odnášeli, protože odmítli odejít, jindy je stahovali ze střech. Nejnapjatější byla situace ve městě Jamit, kde se skupina mužů, následovníků radikála Me'ira Kahaneho, zavřela do bunkru a hrozila odpálením nálože vpřípadě vojenské akce.^[105] Nakonec ale bunkr opustili dobrovolně. Armáda poté systematicky ničila místní infrastrukturu, aby se osadníci neměli kam vrátit.^[105] Navzdory traumatu, které vysídlení přineslo,^[158] politická podpora mírové smlouvě nevyprchala a Sinajský poloostrov byl Egyptu předán 25.dubna 1982.^[159] Beginovo smíření se snavrácením Sinaje a vyklizením osad bylo motivováno čistě pragmatickými důvody: nemusel výměnou za to učinit to samé vpřípadě Západního břehu Jordánu.^[26] Navíc vtomto ohledu ani nemusel ustupovat ze svých revizionistických zásad, neboť Sinajský poloostrov nebyl nikdy součástí biblické země izraelské.^[11]

Vdubnu 1982 se vládní Národní náboženské straně podařilo Begina přimět kprosazení zákazu letů národního leteckého dopravce ElAl ošabatu.^[160] Podle historika Martina Gilberta toto rozhodnutí znamenalo „bod obratu vrovnováze mezi světskou a náboženskou částí izraelské společnosti.“^[160] Mezi dubnem až červnem 1982 probíhala vjižním Atlantiku válka o Falklandy mezi Argentinou a Spojeným královstvím. Podle argentinského novináře Hernana Dobryho měl během ní Begin nařídit tajné dodávky izraelských zbraní do Argentiny, neboť stále nenáviděl Brity a chtěl se jim pomstít za smrt svého přítele Dova Grunera, který byl za dob mandátní Palestiny popraven britskými úřady.^[161]

Během svých funkčních období usiloval oekonomickou liberalizaci a věnoval velké prostředky na rozvojové programy pro chudší oblasti a společenské vrstvy.^[107] Přílišná liberalizace však vedla krůstu cen řady životních potřeb (potravin, dopravy, bydlení), což mělo za následek řadu celostátních stávek.^[89] Počet obyvatel žijících pod hranicí chudoby navíc přesáhl 100tisíc.^{[141][p 23]} Velkým problémem, se kterým se izraelská ekonomika potýkala, byla vysoká míra inflace, která vdobě Beginova nástupu do premiérského úřadu dosahovala 40,2%.^[164] Počátkem roku 1980však činila již 122,9%, a vláda tak přistoupila křadě ekonomických opatření, jejichž součástí byla měnová reforma vzáří téhož roku, vníž nahradila izraelskou liru (někdy též libru), která byla oficiální měnou od srpna 1948, izraelským šekelem, a to vpoměru 1šekel = 10lir.^[165] Nová měna však vydržela pouhých pět let, neboť vdůsledku ekonomické krize a zadlužené ekonomiky se inflace dostala do pádivého tempa a na jaře 1985přesahovala již 400%.^[166] Na vině byla jednak ekonomická politika Beginovy vlády, vysoké ceny ropy, zemědělská deprese, nízká poptávka po izraelských zemědělských produktech, ale také velký armádní rozpočet^{[p 24]} a finančně náročné budování nových osad.^[166]

Vroce 1977 došlo poprvé korganizovanému přesunu etiopských Židů do Izraele.^[168] Vdůsledku probíhající etiopsko-somálské války se podařilo dosáhnout tajné dohody sEtiopií, které měl Izrael letecky poskytovat vojenský materiál výměnou za umožnění odchodu emigrantů. Celkem se takto povedlo převézt 121 osob, pak ale vyšla dohoda najevo a po protestech izraelské veřejnosti byla ukončena.^[168] Přistěhovalectví bylo obnoveno vroce 1980, kdy do Izraele přišlo 209etiopských Židů, vnásledujících letech se počet imigrantů ustálil na dvou stech měsíčně.^[140] Za Beginovy vlády byly zahájeny přípravy na záchranu a přesun zbývajícího etiopského židovstva, které později za jeho následovníků vedly kpřesunu takřka celé tamní židovské komunity do Izraele vrámci tajných operací Mojžíš (1984) a Šalamoun (1991).^[169] Zintenzivnil rovněž snahy oumožnění emigrace sovětských Židů do Izraele.^[170]

Počátkem ledna 1982 se ministr obrany Šaron sBeginovým svolením tajně sešel sproizraelským vůdcem maronitských křesťanů Bašírem Džamáílem vlibanonské Džuniji.^[171] Společně diskutovali možnost izraelské invaze, která by vedla ke zničení infrastruktury OOP a umožnila vznik vlády nakloněné kmírovému ujednání sIzraelem (vzáří toho roku se totiž vLibanonu měly konat prezidentské volby).^[171] Šaron preferoval ambiciózní plán, známý jako operace Velká borovice, který předpokládal totální invazi, zničení přítomnosti OOP a syrského vlivu vzemi, dosazení Džamáíla a uzavření izraelsko-libanonské mírové smlouvy.^[171][172] Neexistují jisté důkazy, zdali byl Begin srozuměn spodrobnostmi tohoto plánu.^[171] Katalyzátorem jeho realizace se stal atentát, který 3.června 1982 vLondýně spáchala palestinská teroristická skupina na tamního izraelského velvyslance Šlomo Argova.^[172] Přestože měl Begin informace, že jej provedla organizace Abú Nidala, tedy skupina sOOP soupeřící, rozhodl se tuto informaci své vládě nesdělit.^[171] Ta odva dny později schválila rozsahem omezenou vojenskou akci vLibanonu, tzv. operaci Malá borovice, která měla během několika dní vytlačit dělostřelectvo OOP zdostřelové vzdálenosti od izraelských hranic.^[171] Následujícího dne, 6.června 1982, byla zahájena operace Mír pro Galileu (změnu názvu prosadil Begin, aby zdůraznil obranný charakter vojenské akce), která vešla ve známost jako první libanonská válka.^[172]

Podle historika Avi Šlajima se Šaron nakonec rozhodl realizovat rozsáhlejší variantu invaze vetapách tak, že se pokoušel akcemi izraelské armády vyprovokovat reakci nepřátelské strany.^[173] Vojenský historik Martin van Creveld se naproti tomu kteorii ozáměrné mystifikaci vlády ze strany ministra obrany vyjádřil vtom smyslu, že tato otázka „zůstane navždy otevřená a těžko ji nějak uspokojivě zodpovědět. Nelze ani vyloučit, že Begin využíval Šarona kúčelům, knimž se nemohl otevřeně přiznat; ať už byly jeho chyby jakékoliv, nebyl to vžádném případě hlupák.“^[174]

Izraelská armáda rychle postupovala do libanonského vnitrozemí a vtřetí den války byla pouhé tři kilometry od hlavního města.^[172] Zároveň se střetla se syrskou armádou, které způsobila těžké ztráty. Ipřes souhlas se zastavením palby daným vládou Šaron inadále pokračoval vpostupu. Týden po zahájení invaze armáda obklíčila Bejrút, který následující dva měsíce intenzivně bombardovala.^[175] Počátkem července proběhla vTel Avivu první protiválečná demonstrace čítající na sto tisíc lidí, a zároveň stím klesala podpora války mezi izraelskou veřejností.^{[p 25]} Vdůsledku těžkého bombardování libanonské metropole se za amerického zprostředkování podařilo 12. srpna dojednat odchod OOP do Sýrie, Jordánska a Tuniska (tam odešlo její vedení), který proběhl počátkem září za dohledu mezinárodních sil.^[175] Jen pár dní předtím byl Džamáíl zvolen libanonským prezidentem.^[175]

Dne 1.září proběhla vseveroizraelské Nahariji schůzka sDžamáílem, při které na něj Begin sŠaronem naléhali, aby podepsal mírovou smlouvu jakmile se ujme prezidentského úřadu. Ten to však odmítl a namísto toho navrhoval pouze pakt oneútočení.^[172] Begin zuřil a na Džamáíla po chvíli začal křičet.^[175] Toho zase popudilo, když mu Šaron řekl, aby byl rozumný a souhlasil suzavřením míru, neboť Izrael momentálně Libanon ovládá.^[172] Schůzka tak skončila nezdarem, ale vnásledujících dnech proběhly další. Než se ale cokoliv dohodlo, zahynul Džamáíl 14. září při pumovém atentátu vBejrútu, který spáchal prosyrský disident.^[177] Katentátu se však přihlásili palestinští muslimové.^[172] Izraelská armáda následující den obsadila západní část města, aby prosyrské a palestinské skupiny nemohly využít nastalé situace ve svůj prospěch.^[176] Falangistickým oddílům zesnulého prezidenta Džamáíla poté 16.září umožnila vstoupit do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla, kde měly hledat ozbrojené příslušníky OOP. Vprůběhu následujících dvou dnů namísto toho zmasakrovaly 474^[172] až 2300^[177] mužů, žen a dětí. Tento čin šokoval celý svět iizraelskou veřejnost a 25.září vedl kdo té doby největší demonstraci vizraelských dějinách.^{[p 26]} Do dění se vložil izraelský prezident Jicchak Navon, který hrozil rezignací, pokud nebude jmenována nezávislá vyšetřovací komise.^[177] Hluboce otřesený Begin nakonec svolil a vláda otři dny později jmenovala Kahanovu vyšetřovací komisi.^[177] Inadále však válku a civilní oběti mezi arabským obyvatelstvem obhajoval, přičemž používal příměry holocaustu, který měl ze strany OOP hrozit maronitské menšině.^[137][178] Libanon mezitím znovu upadl do občanské války, tentokrát však za dvojí okupace (izraelské a syrské).^[179] Vpolovině listopadu byl Begin na státní návštěvě Spojených států, kde jej těžce zasáhla zpráva osmrti manželky Alizy, která zemřela 14.listopadu vdůsledku srdečního selhání.^[180]

Dne 7.února 1983 byla zveřejněna zpráva Kahanovy komise, která konstatovala, že hlavní vinu na krveprolití mají jednotky falangistů. Ministra obrany Šarona však činila nepřímo odpovědným kvůli „přehlížení nebezpečí aktů pomsty“, a obdobně kriticky se vyjádřila kvedení armády.^{[137][p 27]} Begina naproti tomu zkritizovala pro „lhostejnost“ a „absolutní nezájem oakce falangistů vtáborech“.^[177] Vnásledujících dnech a týdnech docházelo kopakovaným demonstracím a protidemonstracím a část veřejnosti požadovala demisi vlády.^[137] Podle historika Howarda Sachara byl tehdy izraelský národ rozpolcen ostřeji než kdykoli předtím od krize kvůli německým reparacím vroce 1952.^[177] Po pěti měsících jednání se Izraeli podařilo uzavřít sLibanonem 17.května 1983 dohodu, která ukončovala válečný stav mezi oběma zeměmi a předpokládala odchod všech cizích vojsk (tedy isyrského).^[177] To však rezolutně odmítl syrský prezident Asad. Izrael se postupně začal stahovat do bezpečnostní zóny na libanonské straně izraelsko-libanonské hranice, kde spolupracoval sjiholibanonskou armádou. Zkrátkodobého hlediska válka tedy sice měla úspěch vpodobě vypuzení OOP, zdlouhodobého však své cíle nesplnila a byla naopak zcela kontraproduktivní.^[177] Vedla například ke vzniku ší'itského teroristického hnutí Hizballáh.^[178] Bezpečnostní situace vLibanonu se stále zhoršovala, stejně jako počet padlých a zraněných izraelských vojáků.^{[p 28]} Neutuchala ani kritika Beginovy vlády, protiválečné demonstrace a výzvy kvyvození osobní zodpovědnosti.^[181]

Deprimovaný Begin nakonec 28.srpna 1983 oznámil svůj úmysl rezignovat.^[177] Ačkoli své rozhodnutí nikdy plně nevysvětlil,^[178] mezi příčiny se uvádí jeho zdravotní stav, skon manželky Alizy a tlak a kritika veřejnosti kvůli libanonské válce.^[177] Mezi méně často zmiňované důvody patří ztroskotání hospodářské politiky^[182] nebo hluboký odpor kuvítání německého kancléře Helmuta Kohla na jeho blížící se státní návštěvě vJeruzalémě.^[181] Onecelé tři týdny později předal 15.září prezidentu Chajimu Herzogovi rezignační dopis.^[12] Ve funkci premiéra jej nahradil jeho ministr zahraničí Jicchak Šamir.^[183]

Po odchodu zpolitiky se Begin uchýlil do ústraní svého bytu, odkud vycházel na veřejnost pouze když chtěl navštívit hrob své manželky, aby uněj pronesl kadiš. Jeho syn Benny byl vparlamentních volbách vříjnu 1988 zvolen poslancem za stranu Likud, vníž se stal uznávaným a respektovaným členem.^[184] Podle něj otec litoval, „že se nechal Šaronem zatáhnout do libanonského dobrodružství, které poškodilo vnitřní imezinárodní image země, ikdyž původního cíle, tedy zajištění bezpečí lokalit vHorní Galileji, nedosáhlo.“^[174]

VLibanonu se mezitím situace zhoršovala a vúnoru 1984 zemi vdůsledku sebevražedných útoků Hizballáhu a dalších skupin opustily jednotky mezinárodních sil bránící bejrútské mezinárodní letiště.^[177] Následující měsíc vypověděla libanonská vláda na nátlak Sýrie dohodu sIzraelem zkvětna 1983.^{[177][p 29]} Vroce 1985 dokončila izraelská armáda stažení do bezpečnostní zóny vjižním Libanonu a Izrael tuto oblast následně okupoval až do roku 2000, kdy ji za vlády Ehuda Baraka vyklidil.^[178] Ošest let později vedl za vlády Ehuda Olmerta (onoho politika, který vroce 1965 vyzval Begina krezignaci) druhou libanonskou válku proti hnutí Hizballáh.^[185]

Kromě celé řady biografických knih, které oBeginovi pojednávají (více vsekci Literatura), je jeho osoba zmíněna například vrománu Pátý jezdec– strach spisovatelů Larryho Collinse a Dominiqua Lapierra.^[200] Vknize Exodus od Leona Urise byl volnou předlohou pro postavu Akivy Ben Canaana.^[201] Vprvním vydání patnáctého dílu komiksové série Tintinova dobrodružství, známé jako Tintin v zemi černého zlata, se krátce vyskytl bezejmenný příslušník Irgunu, později identifikovaný jako Begin.^[202] Chris Claremont, dlouholetý autor komiksové série X-Men, vrozhovoru pro deník New York Entertainment prozradil, že mu postavy ProfesoraX a Magneta vždy připomínaly Davida Ben Guriona a Menachema Begina.^[203]

Epizody zjeho života se taktéž objevily vřadě televizních a filmových snímků. Vroce 1977 ho vtelevizním filmu Operace Blesk, pojednávajícím ozáchraně rukojmích zugandského Entebbe, ztvárnil americký herec David Opatoshu^[204] (ten ztvárnil ijiž zmíněnou postavu Akivy Ben Canaana ve filmu Exodus zroku 1960), a vtelevizním minisérii Sadat zroku 1983 jej zahrál britsko-kanadský herec Barry Morse.^[205] Coby ministerský předseda se objevil vcelovečerním animovaném filmu Valčík s Bašírem.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Menachem Begin na anglické Wikipedii.

Publikace Menachema Begina

• The Revolt: Story of the Irgun. Překlad Samuel Katz. London: W. H. Allen, 1951. 386s. (anglicky) V originále המרד [ha-Mered].
• White Nights: The Story of a Prisoner In Russia. Překlad Katie Kaplan. London: Macdonald, 1957. 240s. (anglicky) V originále בלילות לבנים [be-Lejlot levanim].

Publikace oMenachemu Beginovi

• AVNER, Yehuda. The Prime Ministers: An Intimate Narrative of Israeli Leadership. New Milford: The Toby Press, 2010. 731s. Dostupné online. ISBN978-1-59264-278-6. (anglicky)
• BROŽ, Ivan. Slasti a strasti: příběhy ze života nositelů Nobelovy ceny a jejího zakladatele. 2. vyd. Praha: Olympia, 2010. 206s. ISBN978-80-7376-245-2.
• FREEDMAN, Robert Owen. Israel in the Begin Era. New York: Praeger, 1982. 280s. Dostupné online. ISBN978-0030593765. (anglicky)
• GAVRON, Daniel. Israel After Begin. New York: Houghton Mifflin, 1984. 199s. Dostupné online. ISBN978-0791403679. (anglicky)
• GERVASSI, Frank. The Life and Times of Menahem Begin: Rebel to Statesman. New York: Putnam, 1979. 382s. Dostupné online. ISBN0399122990. (anglicky)
• HABER, Eitan. Menahem Begin: The Legend and the Man. New York: Delacorte, 1978. 321s. Dostupné online. ISBN0440055539. (anglicky)
• HURWITZ, Harry. Begin: His Life, Words and Deeds. Jerusalem: Gefen, 2004. 290s. Dostupné online. ISBN978-965-229-324-4. (anglicky)
• HURWITZ, Harry; MEDAD, Yisrael. Peace in the Making: The Menachem Begin – Anwar Sadat Personal Correspondence. Jerusalem: Gefen, 2010. 384s. Dostupné online. ISBN978-9652294562. (anglicky)
• PELEG, Ilan. Begin's Foreign Policy, 1977–1983: Israel's Move to the Right. New York: Greenwood Press, 1987. 227s. Dostupné online. ISBN978-0313249389. (anglicky)
• PERLMUTTER, Amos. The Life and Times of Menachem Begin. Garden City: Doubleday, 1987. 444s. Dostupné online. ISBN978-0-385-18926-2. (anglicky)
• SILVER, Eric. Begin: The Haunted Prophet. New York: Random House, 1984. 278s. Dostupné online. ISBN978-0394528267. (anglicky)
• SOFER, Sasson. Begin: An Anatomy of Leadership. Oxford: Basil Blackwell, 1988. 320s. Dostupné online. ISBN978-0631163633. (anglicky)
• SHILON, Avi. Menachem Begin: A Life. New Haven: Yale University Press, 2012. 584s. Dostupné online. ISBN978-0300162356. (anglicky)
• TEMKO, Ned. To Win or to Die: A Personal Portrait of Menahem Begin. New York: Morrow, 1987. 460s. Dostupné online. (anglicky)
• WAGNER, Heather Lehr. Anwar Sadat and Menachem Begin: Negotiating Peace in the Middle East. New York: Infobase, 2009. 122s. Dostupné online. ISBN978-0-7910-9000-8. (anglicky)

• První vláda Menachema Begina
• Druhá vláda Menachema Begina

• 👁 Image
  Obrázky, zvuky či videa k tématu Menachem Begin na Wikimedia Commons
• 👁 Image
  Dílo קטגוריה:מנחם בגין ve Wikizdrojích (hebrejsky)
• 👁 Image
  Osoba Menachem Begin ve Wikicitátech

• Archivovaná kopie [online]. Menachem Begin Heritage Center [cit. 2013-04-16]. Dostupné varchivu pořízeném dne2013-04-09. (anglicky)
• Archivovaná kopie [online]. The Begin-Sadat Center for Strategic Studies [cit. 2013-04-16]. Dostupné varchivu pořízeném dne2013-02-01. (anglicky)
• Menachem Begin [online]. Prime Minister's Office [cit. 2013-04-16]. Dostupné varchivu pořízeném zoriginálu. (anglicky)
• Menachem Begin (1913–1992) [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2013-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Menahem Begin [online]. Kneset [cit. 2013-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
• BUTT, Gerald. Profiles: Menachem Begin [online]. BBC, 1998-04-21 [cit. 2013-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Menachem Begin [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2013-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Menachem Begin [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2013-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Menachem Begin – Biography [online]. Nobelprize.org [cit. 2013-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Menachem Begin [online]. Ynetnews, 2008-07-07 [cit. 2013-04-16]. Dostupné online. (anglicky)